Jan Zrzavý: Z vědy je politikum. Konečně!

Je to, jako když se balvan přehoupne přes vrchol kopce: najednou jde to, co léta drhlo. Řeč je o dvou zaznamenáníhodných událostech, které má přinést nadcházející týden.

Nejprve v pondělí ráno premiér Topolánek a ministr školství Liška zahájí konferenci "Jak dál v terciárním vzdělávání?". Právě v jejím rámci pak hodlají poprvé oficiálně uvést bezmála už mytickou Bílou knihu terciárního vzdělávání. Civilně řečeno - chtějí představit základní koncepci reformy vysokých škol.

Hned téhož dne odpoledne pak bude vládní Rada pro výzkum a vývoj projednávat novelu zákona o veřejné podpoře výzkumu a novou metodiku hodnocení jeho výsledků.

Vědci poznávají svět

Pro pochopení toho, o jak potenciálně významné věci jde, je nejdříve třeba krátkého historického exkurzu.

Asi před pěti lety se v české vědě změnila atmosféra. Ocitla se tehdy v nezvyklé situaci: některé výzkumné instituce zničehonic nedostaly peníze a mnozí vědci byli poprvé v životě přinuceni uvažovat, jak to na tom světě vlastně chodí. Nová situace přinesla nové poznání - z vědy se musí stát politikum: jak zajistit, aby peníze tekly tam, kam mají; co provést s roztříštěností výzkumu; jak měřit kvalitu; co se soukromým financováním; jak uhájit česká specifika, a přitom nefinancovat černé díry. Vědci zjistili, že to nejsou náměty pro témata akademických debat, ale že s tímhle vším musí proniknout na Úřad vlády.

Politici - zhruba od dob vicepremiéra Jahna - pak zase jako by opravdu ucítili čerstvou krev a začali se o věc zajímat.

To s sebou ovšem přináší překvapivé vedlejší důsledky: s politiky a úředníky je potřeba mluvit jejich řečí. Nepohoršovat se, že oni vědě vlastně vůbec nerozumějí, že chtějí získat politické body, že jejich přístup k výzkumu je utilitární, že nemají náladu číst v šibeničních termínech meziresortních připomínkových řízení mnohastránkové eseje o vzdělanosti, vědě a světě vůbec.

Pro mnohé vědce je politik prvním zástupcem (víceméně) normálního občana, s nímž se setkali od dob své základní vojenské služby. A předpokládám, že politici jsou komunikací s vědci frustrováni neméně. Skřípe to.

Nikoli kapacity, zájmy

A přesto se věci daří rychlostí dříve nevídanou. Topolánkova vláda koncem března schválila návrh zásadní reformy výzkumu, s níž nakonec kupodivu souhlasili všichni zúčastnění.

Zjednodušení celého systému, vytvoření Technologické agentury pro podporu aplikovaného výzkumu, financování výzkumných institucí podle dosažených výsledků, podpora spolupráce se soukromým sektorem. Všechno jsou to kompromisy a těžko hledat člověka, který by byl nadšený úplně vším.

Shoda na nejmenším společném jmenovateli byla umožněna tím, že se Rada pro výzkum a vývoj fakticky změnila ve výkonný orgán, v němž nezasedají "nejvýznamnější vědecké kapacity", aby radily vládě (už jen to by scházelo, některé kapacity znám osobně), nýbrž delegovaní zástupci zřetelných zájmových skupin.

Partyzáni?

Teď, když je první fáze reformy vybojovaná, je na čase hlídat detaily, neboť - jak známo - ďáblové se skrývají v nich. Přicházejí obvyklí kritikové (okruh kolem rektora jedné nejmenované pražské univerzity a jeden nejmenovaný senátor) a jako obvykle tvrdí, že oni by to dělali jinak, kdyby to dělali oni.

I kdyby měli v něčem pravdu, volí zjevně kontraproduktivní metody, jimiž lze adresáty leda zatvrdit. Člověk si říká, zda s tím počítali a dali se k partyzánům s nějakým dalekosáhlým zámyslem, zda se jenom nedostatečně kontrolují, anebo zda si opravdu myslí, že takhle se to dělá.

Nikoli náhodou nedokázali prosadit skoro nic. Z vědy se totiž mezitím stalo politikum, jak jsme si to kdysi přáli.

Autor je předsedou odborné komise vládní Rady pro výzkum a vývoj