Adam Černý: Komu je užitečné Turecko a kam asi pojede Sarkozy

Když se v Bruselu každoročně zveřejňovalo hodnocení českých příprav na vstup do Evropské unie, přetřásalo se to v Praze kolem dokola. Když se později zveřejňovala hodnocení zemí, které do unie vstupovaly až po Česku, v Praze se tím zabývali jen ti, kteří jsou přesvědčeni, že zahraniční politika je pro exportně zaměřené Česko důležitá.

A těch není mnoho, protože jak kdysi poznamenal politolog českého původu sídlící v Hamburku Petr Robejšek, české elity zahraniční politika nebaví, protože jí nerozumějí, a nerozumějí jí, protože je nebaví.

Kdo, když ne Turecko?

Když se nyní v Bruselu zveřejňuje hodnocení tureckých příprav na případný vstup do Evropské unie, tak to v Praze bohužel spolehlivě padá pod hranici rozlišovacích schopností. Bez ohledu na to, kolik milionů obyvatel Turecko má a v jak citlivém regionu leží. Když se však na zemi na Bosporu jenom jukneme z jiné perspektivy, uvidíme docela jiný obrázek.

Který stát dokáže účinně zprostředkovat jednání mezi Izraelem a Sýrií? No právě Turecko.

Nestalo se tak ze dne na den, ale proměna, kterou velká muslimská země v posledních letech zaznamenala, v jeho postavení v regionu hrála podstatnou roli. Se spolehlivým členem NATO se mohl sblížit Izrael. K velké muslimské zemi si nakonec našla cestu Sýrie, která byla - po pádu Saddámova režimu v Iráku a poté, co její vojska musela opustit Libanon - v regionu čím dál izolovanější.

Když bylo letos v květnu zveřejněno dosud utajované vyjednávání mezi Izraelem a Sýrií, spekulovalo se, že premiér Olmert chtěl nastolit nové téma veřejné debaty v situaci, kdy mu už teče mnohem víc než jen do bot. Pro Evropany přemýšlející o hranicích Evropské unie bylo však zajímavější, že kontakty mezi Izraelem a Sýrií pomohl nastartovat loni v únoru turecký premiér Reccep Tayyip Erdogan.

Každý, kdo je proti rozšíření Evropské unie až za břehy Bosporu, by měl přemýšlet, jak jinak udržet důležitého spojence na hranici nestabilního regionu. A každý, kdo takové rozšíření podporuje, měl by zvážit riziko, že by se stabilita tak velké muslimské země znovu stala závislá na zásazích armády jako v minulosti. Ten největší díl odpovědi na obě otázky ovšem může dát v příštích letech především Turecko samotné.

Jak Peking napovídá Paříži

Když se minulý měsíc zatřásla země v čínské provincii S'-čchuan, nabídky humanitární pomoci přicházely ze všech stran. Byly nepochybně motivovány starostí o osud tisíců lidí, kteří přišli o své blízké a jejichž zdraví bylo a mnohdy stále ještě je v sázce. Protože však Čína je velká země, nedá se humanitární pomoc tak úplně oddělit od velké politiky.

Proto se kupříkladu v Číně tolik diskutovalo, zda je vhodné, aby dodávky z jiné velké asijské země přiváželo japonské vojenské letadlo. Nakonec převážil názor, že doposud nenastal čas, aby tam mohly armádní letouny státu, který ještě nemá srovnaný vztah k době, kdy Japonsko bylo spojencem nacistického Německa a kdy se jeho vojáci dopouštěli v okupované zemi bezpříkladných surovostí.

Japonský případ se váže k minulosti, ale ten francouzský má souvislosti zcela aktuální. V Paříži i jiných západních metropolích se po zemětřesení v S'-čchuanu a následujícím proudu humanitární pomoci domnívali, že vedlejším efektem by mohlo být přinejmenším utlumení politického napětí vyvolaného konflikty, jež provázely pouť olympijské pochodně.

Tento předpoklad není, zdá se, zcela oprávněný. Do Francie nedávno dorazily zprávy, že cestovní operátoři v Číně nenabízejí a ani na výslovné objednávky neprodávají lety do Paříže. Na přímé dotazy zaměstnanci cestovních kanceláří odpovídají, že nemohou sdělit, zda existuje nějaký zákaz v tomto směru, ani kdo jej případně vydal.

Kolik Číňanů nad Seinou

I když nejsou k dispozici přímé indicie, nabízí se tu srozumitelné vysvětlení. Francie bude od července předsedat Evropské unii a její prezident Nicolas Sarkozy se ještě jasně nevyjádřil, zda se hodlá vypravit na olympiádu, kolem které bylo a stále ještě může být hodně rozruchu. Restrikce prodeje cest do Paříže vypadá jako diskrétní nápověda, že prezident Sarkozy by se měl brzy rozhodnout. Obě strany jistě znají statistiky, z nichž vyplývá, že za loňský rok do Francie vypravilo 700 tisíc Číňanů.

To číslo není v celkovém počtu návštěvníků rozhodující, ale obě strany také vědí, že poroste-li Čína takovým tempem jako posledních třicet let, cestovatelů mířících do světa bude valem přibývat. A protože v Pekingu se pořád ještě přes veškeré uvolňování rozhoduje centrálně, tak tam lze centrálně rozhodnout, do které země je povoleno se vydat a do které ne. Jestli Nicolas Sarkozy stojí o to, aby Číňanů ochotných utrácet peníze ve Francii přibývalo, nezbude mu než najít elegantní způsob, jak si na olympiádu v Pekingu udělat ve svém kalendáři místo.

adam.cerny@economia.cz