Jiří Leschtina: Rebelové z protilehlých břehů

Odboj poslanců proti vlastní straně v sobě vždycky skrývá něco z antického dramatu. I proto jsou už delší dobu v ohnisku veřejné pozornosti poslanci Vlastimil Tlustý a Ludvík Hovorka. Jsou považováni za nejtvrdší rebely v koalici, kdekdo pitvá jejich šance prosadit se proti síle stranického aparátu.

Nebylo by však většího klamu než tyhle dva házet do jednoho pytle jen proto, že oba přivádějí k zuřivosti premiéra i koaliční ministry. Dokonce lze říci, že málokdy vidíme tak protikladné charaktery, tak rozdílné tváře rebelství.

Loterijní epizody

Pardon, něco mají pánové Hovorka a Tlustý přece jen společného - rozhodovali o loterii. Každý po svém:

Když se stal Ludvík Hovorka starostou, zjistil, že lidé v jeho obci za šest let prosázeli deset milionů korun. V zastupitelstvu pak prosadil vyhlášku o plošném zákazu automatů. Poté, co ji zrušil Ústavní soud, podnítil s lidovci změny zákona o loteriích a novou vyhlášku už nikdo nezrušil.

Když se Vlastimil Tlustý stal ministrem financí, zjistil, že šéf kontroly odboru nad loteriemi chce zpřísnit podmínky pro provoz videoterminálů. Ihned ho odvolal a nahradil bývalým Sládkovým republikánem Petrem Vrzáněm. Teprve pak vyšlo najevo, že Tlustého manželka i otec působí ve firmě pronajímající prostory pro provoz sportbarů a heren.

Lze ještě pochybovat o tom, že Tlustý a Hovorka přistupují k hodnotám života i politiky z protilehlých břehů?

Jako mávnutím proutku

U Hovorky můžeme vzbouřeneckého ducha vystopovat v každém okamžiku jeho politické cesty. Jako krajský zastupitel úspěšně brojil proti převodu zlínské nemocnice na akciovou společnost. V parlamentu hlasoval coby jediný koaliční poslanec proti velké novele trestního zákoníku, protože snižovala tresty za korupci ve veřejné správě. I proto jsou jeho dnešní rebélie dobře srozumitelné.

Naproti tomu Tlustý se stal rebelem jako mávnutím kouzelného proutku. Až do vzniku druhé Topolánkovy vlády, do níž se nedostal, byl zářným příkladem stranické disciplinovanosti. Právě proto někteří Topolánkovi vyčítají, že současné problémy si způsobil tím, že nenechal Tlustého pokračovat na ministerstvu financí.

Na tom něco je. Jenže Tlustého protežování rodinné firmy nebo jeho snaha dosáhnout prezidentské milosti pro manažery Nomury jasně svědčí i teď ve prospěch Topolánkova rozhodnutí.

Revolta poslance Tlustého postrádá vnitřní zápal. Nečiší z ní nic, co by nás přesvědčilo, že jeho urputné postoje plynou z potřeby stát si za svým přesvědčením, vyplývajícím z životních prožitků. Působí jako chladně kalkulující napoleonek. Když trvá na nerealistickém snížení daní nebo blokuje církevní restituce, je to boj populisty o přežití. Aby - až bude odsunut na kandidátku do hlubin nevolitelnosti - ho lidé vynesli preferenčními hlasy do parlamentu.

Rozum není vhodná oběť

Když sledujete Ludvíka Hovorku, vnímáte zápal až umanutost. Ale také cítíte, že jeho odpor k Julínkovým reformám vyvěrá z určitých zkušeností při krajském působení. Že jde o principy, které má prožité a nehodlá je obětovat na oltář kázně. Pro jeho vztah ke straně jako by platila slova Edmunda Burkeho, jimiž se jako poslanec obrátil k voličům: "Jsem povinen věnovat vám všechno, i svůj rozum, ne však jej obětovat."

Tlustého boj člověk sleduje znuděně a moc ho nezajímá výsledek. Hovorkův střet se stranou ale může vzbuzovat sympatie, i když s ním bytostně nesouhlasíte. A způsob, jakým on a vedení lidovců konflikt zvládnou, bude i svědectvím, zda politická kultura přece jen ožívá, nebo skomírá v koutě.

Zkrátka: Tlustého kverulantství jen utvrzuje v názoru, že politika je stále vypočítavější břečka. Hovorkův boj vzbuzuje slabou naději, že by sem tam mohla být i docela ušlechtilým povoláním.

jiri.leschtina@economia.cz