Kateřina Mahdalová: Zachytí školní kamera slzu v oku?

Z hygienických důvodů je tento prostor monitorován kamerou! Bije do očí oranžová samolepka na dveřích veřejné toalety. Nápis na mě vybafl, když už jsem byla... ehm... v negližé. Můžu si uvolnit kouzelnou formulku "nedělám nic špatného, nemám se za co stydět ani co skrývat". Jsem ale strnulá. Jen hlavu si můžu ukroutit - hledám očko. A stydím se. Ovšemže ne proto, že bych rozlámala prkénko, urvala věšák nebo provedla něco "nehygienického".

Myslím při tom na uličníka z jedné základky, který se vlámal do své vlastní skříňky v šatně a ze strachu, že by mohl mít průšvih, to nahlásil učitelům jako vloupání. Kamery ho odhalily, rodiče škodu uhradili, škola ušetřila za opravu skříňky... Myslím taky na kluka v pasťáku, který leží na marodce s horečkou. Z obav o jeho zdraví - a z nedostatku času - na něj vychovatelé namířili kameru "pro všechny případy". A ještě myslím na to, proč je na soukromém gymnáziu - kde se platí školné a kde by si tedy studenti i jejich rodiče podle tržní logiky měli kvalitu ohlídat sami - nutné střežit kamerami, jestli kantoři chodí včas do hodin.

Ano, jde o dobrou pověst školy, která by kvůli nedochvilnosti pedagogů mohla utrpět. Jde o to zaskočit, kdyby se nemocnému mladíkovi přitížilo, nebo předejít tomu, aby si třeba nějak neublížil. Jde o prevenci. A také jde o náhrady škod a potrestání viníků. Podle stejného klíče pak ale patří kamery skutečně i na toalety. Ostatně šikana na školách se kvůli nim přesouvá ze tříd a chodeb právě tam.

Jenže cena za sledování je vysoká, ve hře je soukromí. Když víme, že nás sledují kamery, přijímáme roli herců. Mimo jiné proto, že nevíme, čí oko nás za kamerou sleduje. Víme jen, že je lidské, tedy jak známo nespolehlivé a leccos vyzradí. A záznam je zase trochu "rozostřený" technikou. "Pokud kamera není schopna zaznamenat slzu dítěte, pak je to přístroj, který do školy ani do dětského domova nepatří," říká ombudsman Otakar Motejl. Tu slzu jsem u kluka, co ležel schoulený na opačném boku, aby mu nebylo vidět do tváře, na monitoru opravdu nezahlédla.

"V krajním případě by to bez kamer šlo, ale asi bychom se připravili o zbytky bezpečí, které tu máme," říká Zdeněk Pelda, ředitel "pasťáku" v Chrastavě. Jenže učitelů a vychovatelů je málo, děti a svěřence je potřeba uhlídat...

V Británii se podle loňského průzkumu většina rodičů přimlouvala, aby děti mohla sledovat na internetu při výuce. Chtěli vidět, jak se chovají. Přitvrdili, už jim zdaleka nešlo jen o bezpečí. Letos ale přišli na to, že čipy jsou sice fajn, ale že soukromí a vzájemná důvěra jsou přece jen cennější.

(Pokud jde o tu toaletu - ukázalo se, že jde o vtip. Zatím).

katerina.mahdalova@economia.cz