Petr Hampl: Když "praktická" škola spíš škodí

Miroslav Petříček a Věra Chytilová (Ministerstvo staví princip univerzity na hlavu, HN 20. 5.) kritizují ministerstvo školství, že se v koncepci rozvoje univerzit zaměřuje příliš úzce na praktickou využitelnost vzdělání.

Autoři mají jistě pravdu, že to neprospívá kulturní úrovni společnosti. Ale je to posun, který neprospívá ani ekonomické výkonnosti.

Manažer, co neumí počítat

Příklad: Martin Upton, který na Open University vede katedru finanční strategie, si při nedávné návštěvě Prahy povzdechl nad důsledky toho, že se na britských školách přestal dávno klást důraz na matematiku. Místo toho se učí praktičtější věci. Výsledek? Manažeři s nižšími analytickými schopnostmi - navzdory drahým kurzům a počítačovým systémům.

Ale nepotřebujeme mezinárodní srovnání. I při letmém pohledu na nejúspěšnější kapitány průmyslu je až zarážející, kolik je mezi nimi lidí s "nepraktickou" vysokou školou - matematici, fyzikové, lékaři, technici (tedy lidé, kteří strávili léta matematickou analýzou, lineární algebrou či základy teorie relativity). Ostatně, řada dnešních šéfů se netají tím, že hledá lidi s "rozhýbaným mozkem" - logickým myšlením, kreativním přístupem, schopné rychle se učit nové věci. To ostatní si snadno doplní na nějakém podnikatelském institutu.

"Kdyby nám šlo jen o schopnost programovat, mohli bychom klidně přijímat středoškoláky", řekl mi před časem ředitel pražského vývojového centra globální softwarové firmy. "Ale až budou mít řídit něco většího, projeví se omezení. Vysokoškoláci mají větší potenciál učit se nové těžké věci." A přesně o to jde. Volání po "prakticky připravených absolventech" zaznívá od zaměstnavatelů, kteří nepočítají s tím, že by novým českým zaměstnancům mohli někdy svěřit zajímavější práci.

Češi do montovny

Mnohdy jde o čekání: až se na Ukrajině či v Rumunsku naučí anglicky dost lidí, pak Čechy nahradí.

Není to tak dlouho, co mi personální ředitelka jednoho maloobchodního řetězce s vážnou tváří sdělila, že by chtěla napomoci vzniku takového vzdělávacího systému, kde absolvent bude zcela konkrétně vědět, na kterém regále má ležet které zboží a jak vyplnit kterou kolonku ve firemním formuláři. Pokud by uměl něco navíc, jeho práci by to prý jen komplikovalo. Až se za pár let změní pravidla, všechny tyto lidi prostě propustí a nahradí jinými, čerstvými absolventy. Ale proč by na to měli přispívat daňoví poplatníci?

Tvrdím to navzdory tomu, že sám prodávám programy asi nejpraktičtěji zaměřené školy v Evropě a že naši studenti platí značné částky za to, že nejsou obtěžováni teoriemi a učí se jen to, co potřebují v práci. Možnost, že by takový model mohl nahradit klasické univerzity a že by takto měli být školeni dvacetiletí - to není pokrok, ale děsivá noční můra. Pro profesory, ekonomy i ředitele podniků.

Věra Chytilová a Miroslav Petříček mají pravdu v tom, že ministerstvo školství selhává a není schopné pomoci vysokým školám orientovat se jinam než na momentální poptávku formovanou povrchními médii. Ale chyba asi není v ministerstvu. I ten nejvýkonnější aparát je k ničemu, nedostane-li jasné zadání a měřitelná kritéria. Jaká zadání vlastně dostalo ministerstvo?

Autor je studentem Open University Business School a zároveň komerčním ředitelem jejího českého zastoupení