Martin Dvořák: Tramvaj jsem ještě neřídil

Před letošními prázdninami se šéf pražského Dopravního podniku Martin Dvořák pořádně zapotil. Odboráři včetně pražských dopraváků na poslední úterý v červnu naplánovali hodinovou stávku. V už tak dost přeplněných pražských ulicích hrozil kolaps. Nakonec práci přerušilo jen sedm řidičů tramvají.

Jak vám bylo, když tramvajáci stávkovali a nejezdilo metro?
Stávka byla velká zkušenost - zároveň ale přinesla i zklamání z toho, jak někteří lidé dokáží manipulovat a lhát, aby prosadili svůj prospěch. Byl jsem ale příjemně překvapen, že drtivá většina lidí, a u některých bych to ani nečekal, se byla schopna postavit čelem svým odborovým bosům a jejich nátlaku.

Byla to nejtěžší situace, které jste ve své kariéře čelil?
Stál jsem u několika nepříjemných situací. Kdyby se stávka vyhrotila a lidé splnili své výhrůžky, bylo by to asi skutečně to nejhorší, čemu jsem musel čelit.

Hned po stávce jste odjel na dovolenou. Jste ten typ, co vypne mobil a týden o něm nikdo neví, nebo jste stále na příjmu?
Musím říct, že patřím do kategorie mobilofilů. I když jsem na dovolené, mám velký problém mobilní telefon vypnout. Takže bohužel jsem téměř pořád k zastižení.

Jste workoholik?
Jsem trochu workoholik a neumím se odstřihnout od dění. Vypnout mobil totiž znamená úplně vypnout a to ve mně vyvolává strach, co kdyby se něco dělo... vždyť beze mě to nejde... Tedy, samozřejmě že to beze mě jde, ale já si to nechci připustit. Dělá mi potíže si uvědomit, že by to šlo i beze mě. Cítím zodpovědnost, takže mobil nevypnu.

Kolik dní v týdnu pracujete?
Pondělí až pátek. Víkendy se snažím dodržovat volné, a pokud nedojde k nějaké mimořádné situaci, která si vyžaduje moji přítomnost, tak mám o víkendu volno.

Co děláte, když nepracujete? Jezdíte třeba s rodinou po Praze historickou tramvají?
Tou jsme jeli několikrát. Praha je z tramvaje úžasná. V historické tramvaji mám ale jeden problém: jen tak sedím a nic nedělám, a já se hrozně rád pohybuji. Potřebuji nějakou námahu, spalovat energii. Proto raději vyrážíme na brusle nebo chodíme na procházky na Pražský hrad.

Jel jste někdy načerno?
To je mimořádně nepříjemná otázka, ale ano, jel jsem načerno. Bylo to v době, kdy ještě v metru byly turnikety, mně bylo asi sedmnáct. Tenkrát, když někdo neměl celou korunu, mohl vhodit drobné halíře do pokladničky u dozorčího. Místo korun jsem tam vhodil sedmdesát haléřů, ale dozorčí mě nachytal. Dost mi vynadal, ale pak mě pustil.

Vypadáte přitom jako vzorňák, očekávala bych, že jste byl i vzorné dítě...
Vzorné dítě jsem příliš nebyl, to přiznávám. Čím jsem ale starší, tím jsem vzornější.

Jaké jste byl dítě a jak vám šla škola?
Moje "rošťáctví" začalo v období puberty, někdy na gymplu. Pak ale přišlo období uklidňování. Student jsem byl nejdříve velmi laxní. Měl jsem pocit, že studium není mou životní prioritou, že mou prioritou jsou úplně jiné věci.

Co třeba?
Nejrůznější hlouposti - měl jsem spoustu kamarádů, kteří dělali barmany a číšníky a na tu dobu vydělávali velké peníze. Já jsem se v tom nějak zhlédnul. Chtěl jsem být barman, vydělávat si a po večerech obsluhovat krásné holky.
Byla to taková zvláštní doba. Vzdělaní lidé většinou vydělávali méně než ti, kteří měli příjmy z šedé ekonomiky. Získal jsem proto pocit, že ke své budoucí životní dráze vzdělání nepotřebuji. To byl naprosto fatální omyl a s dnešním odstupem děkuji rodičům, že mě tenkrát dusili, abych šel na vysokou školu a zůstal na ní. Někdy kolem dvaceti let jsem si začal uvědomovat, že na vzdělání něco je, a začal jsem mu dávat víc. Při státnicích jsem pak měl samé jedničky.

Podle toho bych tipovala, že první peníze jste si vydělal někde za barem?
Přesně tak. Moje první brigáda, kde jsem si na tu dobu docela slušně vydělal, byla v pražském divadle Disk v Karlově ulici. Vedl jsem tam bar. Tenkrát kolem navíc procházely i houfy turistů a já jsem obsluhoval nejen návštěvníky divadla, ale i je. Byla to spíš taková malá kukaň, ve které jsem trávil prázdniny.

O divadelní bar šlo čistě náhodou, nebo jste k divadlu nějak tíhnul?
Bylo to naprosto náhodné.

Vystudoval jste ale VŠE. Tenkrát jste si asi nepředstavoval, že jednou budete šéfovat televizi nebo Dopravnímu podniku. Čím jste chtěl být?
To se měnilo. Hrozně dlouho jsem chtěl být pilotem. Nejprve vojenským pilotem, potom pilotem civilních letadel. Nikdy jsem ale nenašel odvahu opustit Prahu a rodinu a jít studovat na Slovensko.
Pod tlakem rodičů jsem se pak ale rozhodl pro kariéru ekonoma. Přiznám se ovšem, že jsem v té době nijak nežil tím, co budu dělat, až školu skončím.

Prošel jste několika firmami, od Barum Continental přes televizi Prima až po Dopravní podnik. Jsou to docela rozdílné obory. Dá se říct, který je vám nejbližší?
Nedá. Všechna zaměstnání mě vždy posunula o kus dál a obohatila několika způsoby. Měl jsem štěstí na kolegy a v každé práci jsem potkal lidi, kteří mě "dotvořili". I třeba tím, že jsem s nimi měl konflikty nebo že mezi námi byly určité boje. To dotvářelo můj charakter a osobnost, a vím, že tento vývoj ještě není u konce.
Na každé to období mám ale dnes už jen příjemné vzpomínky a ani na jednu ze svých pracovních etap nevzpomínám ve zlém.

Co zažíváte, když dnes sledujete, jak se daří televizi Prima? Šoupání s hlavními zprávami, propady sledovanosti...
Jsem spíše racionální člověk, ale jestli mě dnes z něčeho bolí srdce, je to právě Prima. Strávil jsem tam více než šest let a tým lidí, se kterým jsem spolupracoval, byl výborný. Jsem hrdý na to, co se nám podařilo vybudovat. Trh byl téměř monopolizován Novou, a my jsme rok za rokem ukrajovali z televizního krajíce víc a víc, aniž bychom zvyšovali náklady. Naopak, rostly nám výnosy.
Trápí mě, když se děje to, co se děje, a stanice si neváží lidí, kteří na tom úspěchu pracovali. Zahraniční investoři dělají rozhodnutí, která jsou podle mého názoru z velké části chybná. Výsledkem je stav nikoliv stagnace, ale reálného poklesu.
V televizi bohužel platí, že jakýkoliv krok dopředu stojí obrovské úsilí a trvá hodně dlouho, ale pád dolů je většinou hodně rychlý. Musím říct, že je to něco, co nechápu, a strašně mě to bolí.

Prima si hodně slibovala od vysílání Eura. Pomohlo jí to na výsluní?
Já jsem byl v představenstvu, když se Euro kupovalo, a byl jsem zásadně proti.

Proč?
Protože cena byla podle mého názoru neadekvátní. Navíc se domnívám, že ve vysílacím schématu, které Prima měla a měla by mít, není pro Euro úplně prostor.

Když dnes přijdete domů a pustíte si televizi, zapínate stále ještě jako první Primu?
Na televizi se v poslední době moc nekoukám, nemám příliš volného času, a když můžu, trávím volno jinak než u televize. Sleduji ale všechny kanály a dnes nemám žádnou preferenci. Jdu po konkrétním pořadu.

Když jste byl šéfem Primy, zahrál jste si opraváře televizí v Rodinných poutech. Dnes stojíte v čele Dopravního podniku, zahrál byste si třeba tramvajáka v novácké Ulici?
Víte, že asi ano? Má role v Rodinných poutech byla tenkrát spíš silvestrovský fór. Nechal jsem se přemluvit, ale kdyby to dnes bylo bráno podobně humorně a s nadhledem, tak bych si nějakou takovou roli klidně zase zahrál.

Zkusil jste si jako šéf dopravních podniků řídit tramvaj?
Řídit tramvaj jsem nezkoušel. Několikrát jsem ale s řidiči jel. Je to z mého pohledu zajímavá práce - na jednu stranu velmi stresující, ale na druhou stranu krásná. Prahu mám rád a vidět ji denně je úžasné.

Co řídíte, když ne tramvaj?
Služební auto - mám Superb a jsem s ním spokojen.

A jaký máte vysněný vůz?
Nejsem moc "autíčkář". Období, kdy jsem jezdil rychle a moje noha na pedálu byla těžší než cihla, mě už přešlo. Neříkám ale, že čas od času, když spěchám, rychlost mírně nepřekročím.

Když nejste "autíčkář", čím si děláte radost?
Cestováním a sportem, zejména golfem a lyžováním. Pak ještě jídlem. To mě bohužel také baví.

Umíte vařit?
Vařit neumím, ale umím strašně moc jíst. Celoživotně se kuchyni vyhýbám, ale mou nejmilovanější místností je jídelna.

Když jste nastupoval do Dopravního podniku, v jednom z prvních rozhovorů jste prohlásil, že chcete, aby metrem jezdili manažeři. Kolik jste jich tam už potkal?
Musím říct, že když moji kamarádi, kteří mají různé úspěšné profesní kariéry, zjistili, kde pracuji, začali mi své zážitky z metra a tramvají hlásit. Ať už z Prahy nebo ze zahraničí. Srovnávají, dávají mi tipy a rady.
Nevím, jestli metrem po Praze začali jezdit kvůli mně, ale mnoho z nich mi píše SMS v duchu "Jel jsem tam a tam a řidič udělal tohle a tohle..." Aniž bych to chtěl, mí přátelé mě neustále informují o tom, co se v dopravních podnicích děje.

Říkal jste, že vám dávají i rady. Využil jste už nějaké?
Několik věcí jsem bral jako dobré tipy. Tou první jsou turnikety v metru; mají je v zahraničí a pro jejich zavedení jsme se rozhodli i my v Praze. Byl to určitý námět a na základě studií jsme se rozhodli, že to pro pražské metro bude přínos.
Podle doporučení jsme také začali tisknout informační materiály jinak a dost zásadním způsobem jsme překopali naše internetové stránky. Náměty tedy postupně padají na úrodnou půdu.
Necháváme se inspirovat i dalekým zahraničím, jako je třeba Asie. Tam mají na tramvajových zastávkách moderní reklamní nosiče, které zároveň ukazují, za jak dlouho přijede tramvaj. Toho se dočkáme i tady. Už na to máme připravené studie a jejich zavedení je otázka několika málo let.

Když používáte hromadnou dopravu pro soukromé účely, jste stále ve střehu a chováte se jako šéf na inspekci?
Píšu si různé nesrovnalosti do mobilu a posílám SMS dotyčným. Když se mi něco nelíbí, nemůžu na to nemyslet. Musím to ze sebe dostat. Ať už zprávou, nebo tím, že na příslušné místo okamžitě zavolám.

Jaký jste šéf? Jste ten typ, co si tyká s podřízenými?
Tykám si naprosto minimálně, ale není to tím, že bych měl nos nahoře. Jsem zastáncem spíše ne příliš osobních vztahů na pracovišti. A je to také svým způsobem dáno mou povahou - jsem trošku introvert a držím si od lidí odstup. Trvá mi dlouho, než si někoho k sobě pustím.

Zaměstnal byste svého kamaráda nebo někoho z rodiny?
Teoreticky ano, ale museli bychom mít vztahy od začátku nastavené. Přijal bych ho, kdybych věděl, že bude znamenat pro firmu přínos a že má co nabídnout. Základní premisa takového fungování je měřit všem stejně. Osobní známost neznamená žádnou výhodu proti ostatním.

Teď jste šéfem dopravního podniku. Je to vaše finální meta, nebo směřujete někam jinam?
Co je to finální meta? Když jsem byl mladší, stále jsem plánoval, co bude za pět let. Co budu mít a co budu dělat. To už je dnes jinak. V současnosti jsou mé mety postaveny jinak.
Mám určité konkrétní cíle a pak se budu zabývat další kariérou. To samé jsem měl na Primě. Moje první meta bylo zachránit Primu, druhá ukázat, že na to Prima má. To se podařilo. Finální metou pak bylo prodat část Primy strategickému partnerovi. To se také podařilo, ale pak přišlo období zklamání a frustrace, a já věděl, že je čas skončit. V Dopravním podniku jsem přes rok a přede mnou je spousta úkolů a cílů.

Jakých?
Dokončit transformaci Dopravního podniku, definovat a společně s magistrátem odsouhlasit střednědobou a dlouhodobou strategii a tu pustit do realizace. Ať už je to výstavba metra D nebo další projekty. Ještě mám před sebou dost práce.

Mluvilo se o vás také jako o kandidátovi na post ministra informatiky. Politika už vás neláká?
To byla taková mladistvá nerozvážnost. Tenkrát šlo o nečekanou možnost, která byla sexy. Dneska děkuji osudu, že se nestala realitou.

Ministrem už byste být nechtěl?
Každá věc se musí realizovat postupně a nenásilně. Nikoliv skokově. Myslím si, že jestli někdy budu uvažovat o politické kariéře, tak až někdy v budoucnosti. Až na to osobnostně budu připravený.

Proč to vlastně tenkrát nedopadlo?
Byl jsem nestraník a politická strana, která mě tehdy nominovala, se vnitřně nedokázala rozhodnout, jestli chce straníka, nebo nestraníka. Ve finále padlo rozhodnutí pro straníka a já jsem to plně respektoval.

Oslovují vás i dnes politické strany?
Ani ne.

Prošel jste několika funkcemi, objevil jste se dokonce i v primácké reality show, poznávají vás lidé na ulici?
Musím popravdě říct, že největší mediální známosti jsem se dočkal po dni stráveném ve vile VyVolených. Byl to pro mě docela šok. Sledovanost první řady VyVolených byla enormní a já jsem byl překvapen, jak na mě lidé po mém odchodu z vily reagovali a jak mě poznávali.
Paradoxně ještě minulý víkend, když jsem byl v jedné restauraci mimo Prahu, mě obsluhující servírka řekla: "Já vás znám, vy jste byl ve vile." I po čtyřech letech to lidé stále mají v hlavě.

Šel byste někdy do podobné soutěže, abyste si vydělal peníze?
Já už jsem na to starý, a navíc na to nejsem úplně správný typ. Moje mediální vystupování v těchto pořadech nebylo míněno vážně.

V době šéfování na Primě jste byl také porotcem další soutěže - SuperGirl. Jak má podle vás taková SuperGirl vypadat?
Ať řeknu, co řeknu, od někoho to za svou odpověď schytám. Ale musím říct, že jsem spokojený se svou SuperGirl, kterou mám doma několik let. Každý má svůj vkus. Ženy jsou krásné uvnitř i navenek, ale úplně ideální je, když se to obojí skloubí dohromady.

Co vy uděláte, když chcete být "super muž"?
Přijdu domů včas.

Dvořák je časté jméno. Šéf Novy se také jmenuje Dvořák, jak často si vás lidé pletou s někým jiným?
Stávalo se mi to, když jsem byl na Primě. To si nás s Petrem Dvořákem z Novy pletli hodně. Teď se mi to moc nestává, ale Dvořáků je opravdu hodně. Kolega Dvořák je pro změnu šéf letiště. To jméno je hodně rozšířené, a ať vlezu, kam vlezu, nějaký Dvořák tam je.

Máte doteď v mobilu číslo na Petra Dvořáka z Novy?
Jasně. Voláme si sice velmi sporadicky, ale občas si zavoláme.

Martin Dvořák
Šéf pražského Dopravního podniku Martin Dvořák se narodil 12. srpna 1970 v Brně, vyrůstal však v Praze a Varšavě. Po absolvování Vysoké školy ekonomické roku 1993 působil několik let ve firmách Eurospectrum Group, DMB design studio a InterCom. Ve společnosti Barum Continental pracoval na pozici šéfa divize marketingu, odkud odešel do Českého Telecomu. Na podzim roku 2000 se stal generálním ředitelem televize Prima, v níž působil šest let. Od loňského dubna vede Dopravní podnik hlavního města Prahy.

Snímky HN - Filip Singer, HN - Martin Svozílek, ČTK: Martin Dvořák: "V každé práci jsem potkal lidi, kteří mě obohatili - i třeba tím, že mezi námi byly boje." "Řídit tramvaj je z mého pohledu zajímavá práce - na jednu stranu stresující, na druhou stranu krásná," říká ředitel Dopravních podniků Martin Dvořák.