Stav 1:0. Je rok třicátého výročí vpádu Sovětské armády do Československa, a čeští hokejisté porážejí Rusy ve finále olympijského turnaje v Naganu. Tenhle moment byl definitivním koncem obrovského respektu z Rusů, a to nejen na ledě. Vlastně už roky zůstával jen mezi mantinely.
Skoro to vypadá, že se Češi přestali Rusů bát 27. června 1991. Tehdy z vojenského letiště v pražských Kbelích odletěl poslední sovětský voják, generálplukovník Eduard Vorobjov, a na někdejší okupantskou mocnost a utlačovatele se rázem zapomnělo. Je to až s podivem, ale v následujících letech se česká politika a diplomacie Ruskem zas tak moc nezabývaly.
Štěká, ale nekouše
Rusko nebylo po rozpadu Sovětského svazu zrovna ve formě. Sláblo nejen v hokeji, ale hlavně ekonomicky. Rusko Borise Jelcina zajímalo české politiky snad jen pokud šlo o vymáhání asi tří a půl miliardy dolarů ruského dluhu.
Prezident Václav Havel se hned na začátku otočil směrem na Západ, ke Spojeným státům, a tím pádem zády k Rusům. Jako prezident samostatného Česka byl Havel v Rusku jen jednou, na oslavách padesátého výročí vítězství nad fašismem. A to tam ještě oficiálně protestoval proti tomu, že Rusové do přehlídky zapojili i jednotky, které bojovaly v Čečensku.
"Hledat v Rusku rovnováhu vůči Německu v Evropě je pro Prahu nejen nesmyslem, ale i nebezpečným riskem. Tak myslet nesmíme, nechceme-li se dostat zpět do zóny ruského vlivu," řekl v létě 1995 tehdejší náměstek ministra zahraničí Alexandr Vondra, dnešní vicepremiér pro evropské záležitosti.
V lednu 1996 napsala BIS v tajné zprávě poslancům, že se obává, že ruské tajné služby budou před volbami v Česku zveřejňovat informace, které by mohly poškodit některé politické strany. Ruské velvyslanectví to pochopitelně odmítlo. Na první pohled varovná zpráva, ale neměla takřka žádný dopad. Rusko zůstávalo pro Čechy zemí, která má starosti hlavně sama se sebou.
Téměř neviditelná bývalá supervelmoc se pořádně ozvala až na konci devadesátých let, kdy se Česko chystalo do NATO. List Nezavisimaja gazeta tehdy napsal, že ruský generální štáb možná namíří na Česko jaderné rakety, když do aliance vstoupí. Výhrůžky a protesty Ruska, které jakoby se zpožděním zjistilo, že mu už východní Evropa nepatří, pokračovaly až do samotného vstupu.
Proč nosí Jágr číslo 68
Přišla ale doba sociálně demokratických vlád a situace se změnila. Premiér Miloš Zeman se poprvé od začátku 90. let snažil promést zaprášenou cestu na východ. Hlavně pro byznysmeny. Do Ruska za vlád ČSSD zamířilo do té doby nevídané množství ministrů a jejich náměstků. Ukázalo se ale, že spíš Česko potřebuje Rusko než obráceně. "Když jsme se chtěli sejít s představitelem ministerstva, museli jsme se spojit s ostatními. Samostatně bychom se dostali nejvýš k referentovi. Takže jsme třeba založili setkání velvyslanců zemí Visegrádské čtyřky, každá země dodala lahůdky, a pak přišel i ten náměstek," říká český diplomat, který působil koncem 90. let v Moskvě.
Vztahy s Ruskem jsou dnes znatelně vřelejší. Jestliže se Havel k Rusku otáčel zády, prezident Václav Klaus byl v Moskvě jen za první rok ve funkci hned dvakrát.
Vypadá to ovšem, že Česko zůstalo pro Rusy tou malou zemí, která je tak trochu jejich. Dokazuje to vztekání se Ruska nad tím, že by měl v Brdech stát radar USA. Nebo první tisková konference Jaromíra Jágra v ruském Omsku, kam letos přestoupil. Jeden novinář se ho zeptal, proč nosí číslo 68, jestli to je kvůli roku 1968. Ve zprávách ruské televize bylo slyšet, jak Jágr česky odpovídá: "No ano, rok 1968 byl pro Čechy velké trauma." A pod tím běžely ruské titulky: "Ne, to s tím nemá nic společného, to se mi už několikrát snažili podsunout. Ve skutečnosti to je datum úmrtí mého dědečka."
POLITIKA V HOKEJI. Utkání se sbornou byla vždy víc než sport. Něčím "vyšším" bylo i vítězství nad Ruskem ve finále v Naganu, 30 let po roce 1968. Ruské tabu zlomil Jaromír Jágr svým přestupem do Omsku.
