Vypadá to, že iPhone bude muset jednou mít každý. Rozhodl jsem se ho pro svoji dceru získat jako jeden z prvních, protože když už, tak už. Poslušně jsem se 21. srpna v jedenáct v noci postavil do fronty a dostal na ruku papírový náramek s číslem 66. V roce s číslem 68 na stejném místě a téměř ve stejný čas řádily ruské tanky, teď tu řádí americký telefon. U muzea stojí tank s invazními pruhy a kousek pod ním stojí fronta divných lidí. Ajfounů.
Ve světě udělal Apple z normálních lidí za necelé dva měsíce už víc než 3 miliony ajfounů, v Česku počítám, že jich v tuhle chvíli bude nějakých deset tisíc. Co ten telefon umí tak výjimečného, že donutí lidi stát v noci frontu, nechat se okukovat televizními kamerami jako na safari a vmanévruje je do takhle ponižující akce? No telefon je to báječný, chytrý a krásný. Ale pořád je to jenom telefon, tak co se to sakra děje? Proč je o půlnoci otevřený obchod, proč se tu ve frontě rozdávají bagety a kafe a vládne tu obskurně pospolitá, téměř šťastná atmosféra?
Akce iPhone je prvotřídní marketingová trefa Applu. Firma, co o ní Forest Gump mluvil jako o nějaké společnosti na ovoce, umí nejenom vyrobit skvělé věci, ale dokázala v tomhle případě vytvořit kult, mánii, hysterii a dokonale lidi zblbnout. Nejdřív její počítače bez Windows a potom přehrávače iPod ikonický odér už taky měly, kdo měl Apple byl trochu výjimka a šel proti masám a větru. Byl svůj, byl částí kultu a spiklenecké společnosti a přitom in. Ale s telefonem, co ani neumí poslat MMS, se najednou chtějí výjimečnými spiklenci stát miliony lidí.
Jako třeba ten šťastlivec, co víc než půlhodinu po půlnoci vyšel v extázi z prodejny O2 s velkou modrou taškou a malou černou krabičkou. Vrhl se na svoji čekající přítelkyni a objímal a líbal ji tak, jako by mu zrovna řekla na jeho nejtajnější tužbu Ano. Přitom jenom podepsal smlouvu na dva roky, na telefon za šest tisíc a měsíční paušál osm stovek. Jeho pohled, za nějž by se nemusel stydět ani prodejce Strážní věže, přitom mluvil jasně - zblbnul jsem a jsem šťasten.
Je potřeba v tuhle chvíli přiznat, že ze mě mluví čistá závist. Já zblbnul též, v té frontě jsem stál do jedné hodiny, ale když bylo zřejmé, že se díky pomalé práci na přepážkách O2 na mě během dalších dvou hodin iPhone neusměje, odešel jsem zcela frustrovaný domů. Zblblý a krajně nešťastný. Potkat v tu chvíli Svědky Jehovovy, prodávám asi zrovna teď Strážní věž já.
Celou noc se mi navíc zdál sen o tom, jak zprovozňuji ten zatracený telefon a učím se všechny jeho funkce. Budil jsem se. V jednu chvíli jsem se chtěl do fronty dokonce přes celou Prahu vrátit. Mám přece ještě ten náramek se šedesátšestkou! Musím ten telefon přece pro dceru získat! Teď anebo nikdy! Aj, aj, ajfoun!
Ráno jsem se přece jen probudil s trochu zdravějším pohledem na svět. Ten telefon se dá kupodivu koupit kdykoliv. A i kdyby se nedal, tak co. Stojí jakákoliv věc na světě za to, aby kvůli ní člověk přišel o několik hodin spánku? Aby stál v noci frontu, místo aby spal? Samozřejmě, že ne. Banální otázka, banální odpověď pro většinu lidí. Pro pár set ajfounů jí bylo potřeba doprovodit osobní zkušeností. Takže, milý Apple, do půlnoční fronty mě už nikdo nedostane, i kdybys začal vyrábět třeba iPračku nebo iAuto. Telefon si koupím, třeba přes internet. Ale ajfoun už ze mě snad nikdy nebude.
PETR ŠIMŮNEK
