Alain Lamassoure: Americký radar v ČR oslabuje Evropu

HN: Proč se evropští politici vůbec nevyjadřují k radarové základně v Česku?

Je to jedno z témat, kterému se všichni raději vyhýbají. Je to úplně nepochopitelné. Amerika si jednostranně rozhodne instalovat ve dvou evropských zemích část své protiraketové obrany, a Francie, Německo a Británie se tváří, že je to jen věcí Česka a Polska. Přitom Rusko na to reagovalo tak, že zmrazilo jednání o klíčových smlouvách s celou EU. Takže se to týká nás všech.

HN: A co si evropští politici myslí neveřejně?

Oni vlastně nevědí. Oni se toho tématu bojí. Vědí, že je to jedna z hlavních věcí, která v budoucnu ovlivní bezpečnost celého kontinentu a vědí, že Evropu oslabuje to, že si Amerika plánuje uvedené zařízení se dvěma členskými zeměmi, aniž by tuto záležitost konzultovala s unií. Američané tvrdí, že cílem tohoto projektu je chránit i Evropu před íránskými raketami. Je-li cílem chránit nás, možná bychom měli mít možnost se k tomu vyjádřit, nezdá se vám?

HN: Navenek se ale nezdá, že by polské a české rozhodnutí komukoliv vadilo.

To je nedostatek odvahy a problém, že Evropská unie vlastně nemá žádné kompetence v zahraniční politice, která je pořád záležitostí jednotlivých států, a to unii v takovýchto případech svazuje ruce. A navíc od dob studené války každý tak nějak automaticky předpokládá, že záležitosti týkající se jaderných zbraní a velkých zbrojních projektů jsou věcí USA, a nikdo si jim netroufá do toho mluvit.

HN: Pochvaloval jste si, jak je dobře, že se gruzínská krize odehrála za silného francouzského předsednictví a že Česko, které se vlády v EU ujme po Francii, by to asi tak dobře nezvládlo. Proč si to myslíte?

Takhle jsem to snad neřekl. Já si nemyslím, že předsednictví malé nebo střední země nemůže být silné. Dělal jsem takovou analýzu, ze které vyplývá, že síla předsednictví nesouvisí přímo ani nepřímo s velikostí země. Záleží hlavně na osobnosti v čele, politické situaci v Evropě a hlavně v té samotné zemi. Třeba předchozí dvě francouzská předsednictví za moc nestála.

HN: Myslíte si, že může být pro české předsednictví handicapem, že nemá jako jedna ze dvou zemí v unii stále schválenou Lisabonskou smlouvu?

Já věřím, že Česko se do historie zapíše jako země, za jejíhož předsednictví unie dokončí schvalování Lisabonské smlouvy. Nutně potřebujeme, aby ten proces v Česku i Irsku skončil do června příštího roku, před volbami do Evropského parlamentu.

HN: Nikdo už nevěří tomu, že by Irové do té doby vypsali druhé referendum. Vy si pořád myslíte, že to stihnou?

Samozřejmě. Je to zřejmé, a to i přes tu všeobecnou skepsi, která od září panuje v Bruselu. Než jsme jeli na dovolenou, všichni tady byli po konzultacích s irskými politiky relativně optimističtí. A najednou je celý Brusel kompletně pesimistický. Moje předpověď ale je, že nejpozději na jaře Irové smlouvu schválí a bude historickým úkolem Česka ji uvést do praxe.

HN: Vzhledem k politické situaci v Česku existuje možnost, že Lisabonská smlouva nakonec nedostane zelenou u nás.

Že je u vás politická situace komplikovaná, samozřejmě víme. Ale nikdo v Evropě si nedovede představit, že by země, která unii poprvé v historii předsedá, byla zároveň zodpovědná za zničení jednoho z nejdůležitějších evropských projektů. Češi musejí uspět. Bez Lisabonské smlouvy nemá EU žádnou budoucnost.

HN: Proč je tak důležitá? Není to jen reklamní tvrzení?

Protože instituce, na nichž EU stojí, byly vytvořeny před více než půlstoletím, aby řídily chod jednoduché obchodní organizace se šesti členy. Teď má členů dvacet sedm a o více než 70 procentech všech nových zákonů přijímaných v členských zemích se ve skutečnosti rozhoduje tady v Bruselu a ne v Paříži nebo Praze. Národní politici vám to neřeknou, protože by to mohlo ohrozit jejich vlastní důležitost. Ale chápejte, že o tak důležitých věcech by se nemělo rozhodovat v tom netransparentním a už ani ne demokratickém systému, který tu teď funguje. A to je to, o co se snaží Lisabonská smlouva: ten podivný zašmodrchaný systém změnit na něco jednoduššího, výkonnějšího a demokratičtějšího.

HN: Na klíčových věcech ale bude pořád těžké se dohodnout, ať už Lisabon funguje, nebo ne. Třeba na společném postoji k Rusku.

To máte pravdu, ale schválení uvedené smlouvy nepochybně urychlí běh věcí, na kterých se umíme dohodnout. Dnes nám to od rozhodnutí k akci trvá dlouho. Třeba od rozhodnutí vyslat do Dárfúru evropskou vojenskou jednotku do jejího skutečného vyslání nám to trvalo devět měsíců.

HN: Myslíte, že Evropu skutečně oslabuje to, že nemá společný postoj k Rusku, nebo se s tím dá žít?

Samozřejmě že nás to oslabuje a že je částečně naší chybou, že se Rusko chová tak, jak se chová. Oni se pořád chovají, jako bychom měli dvacáté století. Vidí svět jako neustálý střet protichůdných zájmů, kdy vždycky jeden musí vyhrát a druhý prohrát. Západ vidí jako hrozbu a neuvědomují si, že ohrožení Ruska daleko spíš přijde z jihu od Íránu a muslimského světa nebo z Dálného východu. Vždyť Čína má přes 1,3 miliardy obyvatel a Rusko má obrovské území s vymírající populací. A co se týče nás: my se nebojíme Ruska, my se bojíme ducha bývalého Sovětského svazu. Dnešní Rusko je slabá nerozvinutá země, která kdyby žádala o vstup do Evropské unie, byla by tím nejchudším členem.

HN: Na jaké společné ruské strategii by se ale mohly shodnout státy s tak historicky rozdílnou zkušeností jako Německo a Česko?

Naším cílem musí být pomoci Rusku pochopit tohle století. Teď nám to nejde, protože jsme hloupě rozdělení a slabí. A je jasné, že není zájmem Francie nebo Německa, když vystupují samy za sebe, Rusko rozzuřit a provokovat. Ale když se rozhodneme mluvit jedním hlasem, můžeme si to klidně dovolit.