Petr Fischer: Spisovatel z díla nikdy nezmizí

Patří dílo a život k sobě? Nebo se dá někde udělat čára, která by obojí spravedlivě oddělila? Nic takové není možné, jakkoliv by si to mnoho velkých autorů dvacátého století přálo. Ale také se nedá říct, že dílo je navždy znehodnoceno tím, že jeho autor v životě morálně pochybil. Ať už to byl Günter Grass, Martin Heidegger, L. F. Céline nebo nyní Milan Kundera.

Martin Heidegger, který aktivně spolupracoval s nacistickým režimem a zřejmě i udal několik studentů, nepřestává být nejvlivnějším moderním filozofem. Ani Milan Kundera nepřijde o význačné místo v dějinách románu, protože před osmapadesáti lety udal jednoho mladíka komunistické bezpečnosti. Jeho knihy nezmění obdivovanou strukturu a nepřijdou o schopnost vyvolat strhující čtenářský zážitek. Pohled na jeho psaní se ale zkomplikuje a zproblematizuje. A už nikdy nebude možné brát vážně Kunderovo vyslovené i nevyslovené přání - nechte autora být, všímejte si jeho díla, toho co chce říct, ne toho, kým je.

"Romanopisec je podle Gustava Flauberta ten, kdo chce zmizet za svým dílem, ne se tam schovat. Zmizet za svým dílem, to znamená zříci se role veřejného člověka. V době, kdy se vše důležité děje před očima masových médií, to vůbec není jednoduché. Dnes je situace spíše opačná, než jak si představoval Flaubert. Dílo mizí za obrazem autora, který se donekonečna množí. Za takovéto situace se romanopisec dostává do nepříjemné pozice, kdy se jeho dílo může stát jen přívěskem jeho gest, prohlášení nebo hodnocení situace," napsal Kundera před čtvrt stoletím v Umění románu.

Krutý příběh z padesátých let nyní odhalil slabinu tohoto jinak důkladně promýšleného konceptu, v němž se kritizuje současná role spisovatele, jenž se z romanopisce změnil v televizní a bulvární celebritu. Ale spisovatel vždy již je veřejný člověk, ať se mu to líbí nebo ne, proto také po celý život, včetně toho posmrtného, ručí za své dílo, přestože ono samo si ve čtenářské mysli dělá, co chce, a jeho výklady unikají autorově záměru. Je to ten nejtvrdší úděl spisovatele, daň za to, že vůbec kdy začal psát.

Kundera ve svých románech nikdy černobíle nemoralizoval. Zobrazoval životní, existenciální paradoxy, chvíle, kdy i ti nejsebevědomější lidé najednou zjišťují, že nejsou tak úplně vlastními pány. Všichni se teď budou ptát, zda to nebyl otisk spisovatelova života, stopa špatného svědomí z minulosti. I to patří k "ironii života", o níž Kundera psal a které se v roli autora nečekaně začal bránit, třeba v esejích Zrazené testamenty. Ironie života ho nyní dohnala. Jejímu účinku se podobně jako jeho románoví hrdinové bránit nemůže. Ale může ovlivnit její směr, utlumit její sílu - tím, že jí vlastním slovem vyjde vstříc. Ve srovnání se svými postavami má jen jednu nevýhodu. Tohle už není románová hra.

petr.fischer@economia.cz