Pavel Kosatík: Kundera, náš "sprostý podezřelý"

Po čtyřech dnech mediálního přetřásání "kauzy Milan Kundera" nejsme o mnoho dál než na začátku. Z Prahy (z redakce Respektu) spisovatelův osmapadesát let starý skutek nazvali udáním, z Paříže dorazilo popření, svět zírá a středeční český deník se ptá: "Lže Kundera, nebo ústav?" (Míněn Ústav pro studium totalitních režimů, jehož badatel Adam Hradilek přinesl případ médiím.)

Takovým způsobem se staví otázky v slzavém údolí: zdánlivě dvě možnosti, a přitom jedna horší než druhá. Katarze je v nedohlednu: když první jenom vypálí otázku a druhý na ni v předepsaném tónu neodpoví, zbude ostatním, přihlížejícím, jenom to, aby fiasko faktů vyřešili každý podle své povahy. Koho baví věčné podezřívání, bude je mít.

Aby ten příběh ze sebe vydal i pravdu, která, jak známo, osvobozuje, předpokládá dobrou vůli ji najít - a ne jenom vykrákat za vlasy, řečeno s Cimrmanem, "sprostého podezřelého". Jak na tom jsme? Odpověď na sugestivní otázku, kdo lže, zní v dané chvíli (ve středu večer) takto: spisovatel ne, přesněji řečeno ani náhodou mu to nikdo nedokázal; a ani ústav nelže - odvedl však velmi špatnou práci.

Napiš to tam, Jardo

Co je základní: historik (ale také dobrý novinář) musí umět mnohem víc než jen publikovat nalezený papír. Musí umět posoudit, v čem se daný případ podobá ostatním a v čem se liší. Z odlišností pak vytyčí všechny v úvahu přicházející verze případu. Všechny prozkoumá stejně důkladně. A výsledek předloží s přáním, aby tím své společnosti prospěl, ne s tím, že za ním zůstane spálená země.

Ničeho podobného v "kauze" Kundera zatím nejsme svědky. Papír, který byl přetištěn v Respektu, vůbec nedokazuje, že Kundera v roce 1950 agenta-chodce Dvořáčka skutečně udal. Má-li ústav pravdu se svým ujišťováním stran stáří dokumentu, říká tento papír pouze to, že jiný člověk, příslušník SNB, tehdy sepsal záznam, v kterém figuruje Kunderovo jméno. Spisovatel je v papíru identifikován pouze datem, místem narození a bydlištěm, nikoli například číslem osobního dokladu a hlavně podpisem, který jediný by přinesl jistotu, že na policii skutečně byl.

Kdyby se Hradilek zabýval i jinými verzemi případu než tou, která se mu vzhledem k atraktivnímu terči líbila, musel by si všimnout třeba toho, jak nápadně se od dobové normy liší osudy ostatních aktérů události. Iva Militká agenta-chodce u sebe ubytovala a i její přítel Miroslav Dlask o něm věděl: za to v roce 1950 hrozil minimálně stranický a kádrový postih, často však spíš vězení. Hradilek neuvádí, zda zejména Dlaskovu minulost zkoumal, a tak ve hře zůstávají všechny možnosti.

Kdyby například Dlask byl spolupracovníkem StB a udal agenta-chodce Dvořáčka sám, nebylo by určitě vhodné, aby se ve spise objevilo jeho jméno. Po ruce by pak mohlo být jméno kamaráda, o němž v té době nikdo nemohl tušit, že jednou bude proslulým autorem. V tom případě by se Dlask ani nemusel před zapisujícím esenbákem "za Kunderu" převlékat, což je jistě absurdní představa. On nebo někdo jiný prostě mohl říci, co je třeba dělat: "Napiš to tam, Jardo."

Jistěže je to verze poněkud přitažená za vlasy, ne však víc než ta, ve které figuruje Kunderovo jméno. A hlavně ji nelze vyloučit. Podobně jako různé další včetně té, že Kundera přišel na policii (na základě Dlaskova sdělení o tom, že agent-chodec je v Praze), protože jeho sdělení pokládal za policejní provokaci. Krátce předtím byl, jak známo, Kundera vyloučen z KSČ kvůli své "protistátní" korespondenci, kterou vedl s přítelem Jaroslavem Dewetterem. Někteří dnes míní, že Kundera udal, aby tento šrám napravil - ale mohlo to přece být i tak, že přišel na policii nikoli proto, aby dostal za mříže jiného, ale protože mínil, že tam jiní chtějí dostat jeho. A vyloučil Hradilek takovou možnost? Ne-li, Kundera nesmí být nazván udavačem.

Tváří v tvář neviditelnému

Od toho, aby kladly sugestivní otázky, jsou na světě bulvární noviny. To jejich čtenáři se chtějí neustále všemu divit a nikdy na nic nepřijít, protože nežijí rozumem, ale emocemi. Historik (ale i dobré noviny) by měl dodávat kontext a přesvědčivé verze skutečnosti.

Jak to však udělat, když Hradilek přiznává, že nezná ani Kunderův motiv? Čin bez motivu kulhá na obě nohy, na to člověk nemusí být historik, ale stačí mu být čtenářem detektivek. Hradilka nenapadlo ani prostudovat soudní spis s agentem-chodcem Dvořáčkem, který by nutně musel obsahovat udavačovu výpověď - a tím Hradilkovu teorii buď potvrdit, anebo vyvrátit.

A jak se ukazuje, ani způsob, jakým badatel dal Kunderovi na dálku možnost se k případu dopředu vyjádřit, nebyl korektní: podstatu věci "sprostému podezřelému" zatajil, takže spisovatel netušil, na co se ho ten druhý ptá. Konečně: v čase, kdy bylo tvrzení publikováno, zmizel jeho autor do ciziny, takže neznáme ani jeho tvář. Světoznámý spisovatel čelí neviditelnému.

Hradilkovo přesvědčení zní: Nemám-li pro svá tvrzení dost důkazů, smím s nimi přesto na veřejnost, dostat toho druhého pod mediální tlak a donutit, aby se bránil. Taková metoda vede do pekel, protože pohrdá prací s fakty a je v rozporu s presumpcí neviny. I kdyby se zítra ukázalo, že Kundera je něčím vinen, až do této chvíle platí, že tvrzení proti němu plynula nikoli z faktů, ale z dojmologie.

Autor, spisovatel, je šéfredaktorem revue Národní 3