Václav Cílek: Život na (nejen) ekonomické houpačce

Přírodovědci považují za zcela přirozené, prochází-li svět výkyvy nahoru a dolů. Tato nepřetržitá sinusoida sahá od ročního či denního cyklu ubývání a přibývání slunečního záření až po - řekněme - periodické kolísání naší touhy po jídle.

Úspěšnost každého živočišného druhu - bankéře nevyjímaje - se přitom měří nikoliv okamžitým ziskem, ale schopností přežívat špatná období. Je-li nyní pád příliš strmý a bankéři hromadně přicházejí o práci, lze hledat příčinu buď v nějaké nečekané katastrofě, nebo ve špatné reflexi světa.

Zkusme tedy pod tímto zorným úhlem přemýšlet s luxusem odstupu i o současné ekonomické krizi.

Tři sudičky moderní doby

Pro období, které právě prožíváme, jsou charakteristické tři hlavní změny. Tou první je samozřejmě změna ekonomická. Odehrává se v rychlém času týdnů a měsíců a ve své první fázi je značně turbulentní. Druhá - pozvolnější - proměna se týká energetiky. (První větší změny v zásobování ropou i elektřinou se očekávají v letech 2011 - 2012). Konečně třetí základní - a asi nejhlubší - je změna environmentální, která je zároveň nejpozvolnější.

Každá z těchto tří vývojových linií stačí na to, aby nám pořádně zamotala hlavu, což teprve, kdyby mělo dojít k jejich kombinovanému účinku!

Začněme protentokrát netradičně zprostředka - od energetiky. Aktuální situace nahrává nejvíce centralizované Číně, která buduje nebo plánuje síť ropovodů a plynovodů z kaspické oblasti, Kazachstánu a výhledově Iránu. Západ čelící burzovnímu vlnobití ztrácí čas.

Přitom právě teď se rozhoduje o tom, kam dalších třicet let poteče ropa a plyn. Právě nedostatek financí a obecná investiční nedůvěra představují podle mého názoru asi nejhorší dopad finanční krize: protože v jejich důsledku neřešíme energetické problémy, které na nás v měřítku dalších 5 - 10 let nejspíš dolehnou. Takto nahlíženo může státní převzetí bank přinést nezamýšleně i cosi pozitivního: vytvořit platformu aktivní evropské energetické politiky.

Jak věřit těm, kdo si nevěří

Problematika klimatických změn je obvykle redukována na otázku, zda se svět otepluje nebo ne. Ve skutečnosti nejzávažnější změna se týká směru větrů a tím i transportu vláhy.

Z globálního hlediska vodní páry v ovzduší spíš přibývá, ale mění se distribuce srážek. Posledních patnáct let vidíme trend k vysušování středozemní oblasti a zvlhčování např. Sahelu. Problém je ten, že na prvním území žije víc než 300 milionů lidí, zatímco v Sahelu sotva desetina tohoto množství.

Stav současného klimatu je tak srovnatelný s atmosférou na světových burzách. Klimatická prognóza pro Čínu - a v menší míře pro mnoho dalších států - zní: povodně a sucha. Jinými slovy i srážkové průměry jdou rychle nahoru a rychle dolů. Jiným příkladem života v nestabilitě jsou ceny ropy. Žijeme na houpačce, jejíž mírné výkyvy nás ztišují, ale z velkých se dělá špatně od žaludku.

Tato situace je doprovázena ztrátou důvěry. Co si máme počít, když ztrácíme důvěru v tak důležitou a výbornou věc, jako jsou peníze? Jak máme věřit bankéřům, když si teď nevěří ani oni sami?

Krize důvěry se přitom netýká jen investičních bank, ale rovněž politiky a postupně i médií. Kolega, který přijel z Texasu, mi líčil, kolik domácností dodnes nemá po nedávném hurikánu zavedený proud. Říkal: "Nepíše se o tom, nikoho to nezajímá. Jako by teď najednou existovala jakási cenzura špatných zpráv". Obvykle se naříká nad tím, že média si na katastrofické a špatné zprávy potrpí, kolegův postřeh ale stojí za přemýšlení: Nepřekvapuje mne, že riziko finanční krize dopředu halasně neohlašovali sami bankéři, ale překvapuje mne, jak málo o něm člověk slyšel ve zprávách a četl v novinách.

Nedivil bych se, kdyby pocit, že panuje určitý typ informačního "credit crunche", urychlil nástup nových informačních kanálů; například internetových novin fungujících na podobné bázi jako dnes Wikipedie. Zatím jsme spíš v období, kdy každý chce mít své malé království vlastního blogu, ale rozšíří-li se mezi lidmi nedůvěra, může se situace změnit.

Vzestup a pád říše římské

Americký energetik českého původu Václav Smil v jedné ze svých knih připomíná fakt, že mnoho jinak osvícených lidí by rádo vidělo Ameriku slabší. Určitě existuje pár dobrých důvodů, proč řadu arogantních a silově vystupujících Američanů nemít rád.

Ale slabá Amerika může v dnešních časech předznamenávat něco jako konec říše římské, která byla v pozdních letech protivná samotným Římanům. Její pád však uvolnil ruce barbarským kmenům a vedl k temným staletím. V Americe sice odstartovala aktuální finanční krize, ale nejspíš jenom proto, že se Američané dostali nejdál a zbytek světa je následoval o něco pomaleji.

Otázka, zda za současné situace má pokračovat globalizace, je zavádějící. Je nutné současně rozvíjet globalizační i deglobalizační strategie. Určitě by se nám hodily malé banky působící na území o rozměrech zhruba okresu či kraje, které by znaly své dlužníky a dokázaly na místě posoudit přínos investic pro další, stabilní rozvoj daného území.

Na druhou stranu megabanky sice dělají megachyby, ale rovněž je potřebujeme. Kdo jiný by mohl financovat třeba energetický projekt velikosti Temelína, který bude dokončen řekněme za 15 let při neodhadnutelných cenách energie?

Vůbec nejhorší by bylo, kdyby se k finanční krizi a energetickým problémům přidala nějaká klimatická oscilace. Takové náhody se totiž v historii občas stávají. Vyplývá mi z toho, že současnou finanční krizi je nutné řešit nejenom z pohledu bank, ale také energetické a environmentální bezpečnosti.

Na konci epochy

Komentátoři se shodují v tom, že tato krize je nová zejména měřítkem změn a propojeností světa. A předpokládají, že časem odezní a svět bude víceméně jako dřív. Právě další dvě linie - energetická a environmentální - probíhajících změn však spíš indikují konec nějaké epochy. To neznamená kolaps systému, válku či vymírání, spíš nástup nové kultury a nového stylu.

Pokud někomu řeknu, že v těchto letech nejspíš končí evropský novověk, dočkám se buď nenávistné nebo výsměšné reakce, i když chci sdělit, že se teď začíná měnit víc věcí než jen úrokové míry.

Autor je geolog