Ivetka a hora, film o hledání mizející aury

- Režisér Vít Janeček vyhrál festival dokumentárních filmů v Jihlavě

- Snímek je o dívce, které se zjevila Panna Marie

Fotografie a film jsou původně světelná umění. Pokoušejí se na citlivý podklad zachytit auru, kterou vyzařují věci a lidé. S přemírou otisků se ale tato kouzelná schopnost vytrácí, až zůstávají zhasnuté objekty, které se zdrojem světla přišly o původní sílu.

Ne všichni umělci se spokojí s tím, že to tak je. Někteří - a je jich pořád dost - se pokoušejí ztracenou auru hledat. Opět se s ní setkat, dotknout se jí, alespoň na chvíli.

Dotčena svatostí

Režisér Vít Janeček, vítěz české soutěže na skončeném festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, se o to pokouší ve filmu Ivetka a hora. Jeho úloha je ještě složitější. Film má zachytit auru dívky, dnes už ženy, které se v deseti letech (v roce 1990) zjevila Panna Marie, s níž pak pět let komunikovala. Úkol je dvojí: zachytit, poodhalit auru (charisma) Ivety a skrze ni, snad, najít odlesky svaté bytosti.

Janečkova misijní filmová práce probíhala na několika rovinách. V té první teče proud amatérských záběrů z doby, kdy po setkání Ivety a její kamarádky Katky s Pannou Marií plynuly do Litmanové na východním Slovensku tisíce nadějeplných poutníků. Druhým proudem jsou rozhovory s postupně dospívající Ivetou, vrcholící ve svatebním obřadu.

V prvním proudu je patrná jistá zaraženost malé dívky, jejíž tělesnost i duši uchopila bytost nadlidské podstaty. Iveta není v křeči, ale zdá se, jako by byla uhranuta: obrovskou silou zážitku, zmatkem v myšlení, které neumí pojmově zpracovat hloubku zjevení; tlakem lidí v okolí, kteří chtějí toto mimořádné setkání s matkou Ježíše zachovat i pro sebe, třeba jen tím, že se Ivety dotknou rukou nebo pohledem. Druhý proud, jenž se v Janečkově díle organicky proplétá s prvním, je ještě dramatičtější, i když na povrchu se neděje víc než Ivetino vyprávění a reflexe. Režisér Janeček sleduje Ivetu v jejím rodném prostředí, ale nechává ji promlouvat i v relativně dlouho trvajících velkých detailech. Tyto chvíle patří k nejsilnějším momentům filmu. Ivetina aura je v nich téměř hmatatelná. Tak jako se kdysi Marie dotýkala Ivety, aby ji v chatě na hoře Zvir ochránila před strachem z neznámého rachotu a šramocení, přenáší se nyní její vnitřní klid skrze film na diváky.

Ivetina aura se koncentruje v lesku očí, ve zvláštním způsobu mluvy, v oněch typických zastávkách či rozjímavých pozastaveních, ale hlavně v barvě hlasu. Jako by právě hlas otvíral (uchem, jež nelze zavřít) dveře do těla a oči pak ve vidění svatého dokonávaly jeho práci.

Nesmíme nic filmovat?

Ivetina každodennost - Janeček ji důsledně propojuje s přírodní scenérií Lubovnianské vrchoviny, naznačuje tím důležitost místa zjevení - tuto koncentrovanou posvátost rozmělňuje. Přesnější by bylo říci, že ji rozřeďuje do všeho, co Iveta dělá.

Janečkův film dociluje dvojího efektu: ve vzácných okamžicích zachycuje auru Ivety (Panny Marie), ale zároveň svědčí i o jejím mizení. Film se stává pohyblivou aurou, energetickým naplňováním a vypouštěním. Je to zázrak, jenž se, jak to u zázraků bývá, může přihodit jen těm, kdo si možnost setkání připouštějí.

"Nesmíme v životě nic filmovat, nesmíme vůbec filmovat život," říká v jedné ze závěrečných sekvencí kněz v Litmanové, které režisér využívá jako mnohoznačného epilogu filmu. Je to ironická výtka za blasfemii, kterou se filmaři dopouštějí tím, že loví do kamery a mikrofonů posvátnou auru Panny Marie (Ivety). A také sugestivní otázka divákům: neodhaluje právě toto rouhání, že filmovat život má bytostný smysl?

Ivetka a hora. Režie: Vít Janeček. ČR 2008. Distribuce Aerofilms. Premiéra 20. 11.

ZJEVENÍ NA HOŘE. Zvir na Lubovnianské vrchovině na severovýchodním Slovensku se v roce 1990 stal místem zázraku. Ivetka a Katka se tu potkaly s Pannou Marií. Jenže na začátku jim nikdo nevěří...