Ondřej Závodský: Jak sněmovna ruší svobodu slova

Tak nám zabili Ferdinanda - proslulá úvodní věta českého románu by už po Novém roce nemohla zaznít. Sotva by ji paní Müllerová Josefu Švejkovi sdělila, už by mohla mít opletačky se zákonem (Bretschneiderů se najde vždycky dost).

Zcela vážně: drtivá většina poslanců se v pátek vyslovila pro novelu zákona, která mimo jiné zakázala zveřejňovat jméno nebo jakýkoli údaj, který by odhalil totožnost poškozeného v některých trestních případech. Pod pláštíkem bohulibé ochrany osobnosti mladistvých poškozených, například týraného chlapečka z kauzy Kuřim, se však do legislativy propašovalo cosi v právním státu bezprecedentního.

Pište radši jen soudničky

Co novela prakticky přinese? Pakliže nabude účinnosti, po necelých dvaceti letech zavede totální cenzuru novinářské práce. Žurnalistika, jež se stala v některých politických krizových momentech porevoluční doby jedinou institucí, která upozorňovala na kriminální praktiky ve veřejném životě, už prostě nebude moci psát, o čem se jí zlíbí.

Na nějaké uvádění trestných činů do širších souvislostí (jako třeba: "podnikatel nechal zmlátit úředníka, protože ten jeho bráchovi nedal slíbenou radniční zakázku") může rovnou zapomenout. Rozlučme se s odhalováním mafiánských praktik na stránkách periodik. Novinář, který za své články přežije vydírání padouchů, teď bude za svou práci po zásluze potrestán státními orgány.

Takže si to rychle rozmyslí a k občanovi se dostane už jen běžné zpravodajství nebo klasické soudničky typu "potrestali pobertu, okradl v jednom krajském městě jednu stařenku".

Zákaz pátrací žurnalistiky

Zásada veřejnosti v trestním řízení je výdobytek, který přinesl do zákonů rakouské monarchie revoluční rok 1848. Ústava a mezinárodní smlouvy o lidských právech ji zakotvují vedle dalších základních práv občana, jako například právo na informace a svobodu slova. Tato práva jsou nejnovějším legislativním počinem nikoli pošlapána, nýbrž přímo zašlapána do země.

Nikdo již nebude smět napsat "nevolte pana Nováka do Poslanecké sněmovny, neplatí ani výživné na své dítě", neboť pan Novák má jen jedno dítě a každý může tedy lehce identifikovat poškozeného. V televizi nebo na internetu si už občan nevyslechne prakticky žádný rozsudek od soudu, aby si udělal představu, jak u nás vlastně justice pracuje - součástí rozsudku jsou totiž prakticky vždy jména poškozených.

I přes "zákon o zákazu investigativní žurnalistiky", který poslanci tak suverénně schválili, věřím, že tak nehorázný závan bolševických praktik neprojde přes Senát či prezidenta. I kdyby se však ve Sbírce zákonů objevil, brzy ho musí zrušit Ústavní soud pro nesoulad s ústavou zaručenými principy.

Autor je právník, pracuje ve státní správě