Amerikanista Josef Jařab: Obama nebude vůči Rusku jako Reagan

Bývalý předseda zahraničního výboru Senátu Josef Jařab sleduje Spojené státy i jako amerikanista, znalec černošské literatury. O prvním černo-bílém prezidentovi a jeho postoji k Rusku říká, že bude připomínat spíš politiku "zadržování" z počátků studené války: "Je evidentní, že nebude situaci vyhrocovat." V rozhovoru pro HN se profesor Jařab vrací i k případu Milana Kundery.

HN: Jaké tři momenty si budete pamatovat z letošních amerických voleb?

Ten první byl dávno, tak dva a půl roku před volbami. Byl jsem v senátní delegaci, která jela do centrály NATO ve Virginii, a v Americe se mluvilo o nějakém senátoru Obamovi ze Středozápadu, který by mohl kandidovat na prezidenta. Protože mě afroamerická kultura celý život přitahuje, říkal jsem - to by bylo zajímavé! Vždyť já ještě pamatuji, jak se v roce 1969 mluvilo o prvním vážnějším černošském kandidátovi Julianu Bondovi. A teď by to byl, s bílou matkou a otcem z Keni, doslovný Afroameričan...

Pak primárky v New Hampshiru. Tehdy mě těžce zklamal Bill Clinton, kterého považuji za nejinteligentnějšího z prezidentů moderní doby. Agresivně napadal demokratického soupeře své manželky, který si dovolil kandidaturou zpochybnit jejich politickou dynastii.

Třetí moment je takový folklorní. Kamarádka mi poslala nahrávku, jak si irská menšina - v níž se kdekdo jmenuje O'Reilly nebo O'Hara - zpívá There's no Irish like Barack O'Bama (Není žádného Ira nad Baracka O'Bamu). To jsem si říkal, že by opravdu mohl vyhrát.

To není image, ale černá verze Lincolna

HN: Co na něm přitahuje tak rozdílné vrstvy Američanů?

To myslím vystihl John McCain, když mu gratuloval jako vítězi. Zasloužil si Bílý dům pro svou vytrvalost, pracovitost a drajv. Jiní kandidáti měli své vzestupy a pády, Barack Obama prakticky ne.

A překonal i kritický moment kampaně, když se objevily protibělošské výpady jeho reverenda Wrighta. Ten projev ve Filadelfii o černoších a běloších, který tehdy Obama pronesl, bude v každé antologii americké plurality, vedle Kingovy řeči I Have a Dream. Jak vím od kolegů, už teď se filadelfský projev rozebírá na katedrách politické vědy nebo afroamerických studií. I tak rozhádaní afroameričtí autoři jako Cornell West nebo Houston Baker, ho uznali.

HN: Také se tehdy psalo, že filadelfský projev by mu žádný expert na public relations nedoporučil, protože je moc složitý: cituje v něm Faulknera a používá slovo "endemický", jakému by prý většina Američanů nerozuměla.

Ano, Obama má tým, ale kampaň stavěl na sobě. Jeho charizma není umělá image, vychází z něj, z jeho příběhu afroamerické verze Abrahama Lincolna. Jeho projevy připomínají kazatele.

Obama pro mě znamená oživení americké plurality. To považuji za zásadní hodnotu Spojených států, z níž vychází jejich energie.

HN: Co od něj čekáte v zahraniční politice?

Jeho poradcem je Zbigniew Brzezinski, takže čekám praktickou reálpolitiku. Brzezinski vytočil všechny evropské intelektuály, když v roce 2000 napsal, že Evropané nejenže nejsou ochotni zemřít za Evropu, ale ani platit za její bezpečnost. Obávám se, že měl pravdu. I s názorem, že bude-li Evropská unie expandovat, nebude se prohlubovat její integrace. Brzezinski do jeho týmu přináší nepochybnou znalost Evropy i Ruska.

HN: Když si složíte Obamovy různé výroky o Rusku, co vám z nich vychází?

Ono těch střípků bylo málo a nejsou konzistentní. Je ale evidentní, že nebude situaci vyhrocovat.

Myslím, že platí paralela s americkou politikou 50. let, kdy soupeřily koncepce senátorů Fulbrighta a McCarthyho. První byl pro zadržování komunismu, druhý pro přímou konfrontaci. Tehdy se nám mohlo zdát, že v zájmu satelitů v komunistickém bloku je spíš McCarthy. Jenže jemu o nás nešlo; Fulbrightovi ano. Stejně tak Bushovi nešlo primárně o bezpečnost naši, ale o bezpečí Američanů. I pro neokonzervativce je použití síly nejdůležitější argument, pro liberály slovo, diplomatické jednání.

Obama se k Rusku nebude chovat jako Reagan. Také konfrontace není tak silná jako tehdy. Otázka ovšem je, co vlastně Rusko chce.

Rusko sílí. A nevím, proč mu Klaus pomáhá

HN: Jak si na tuto otázku odpovídáte vy?

Rusko si myslí, že v Gruzii dokázalo, že je silnější, než si kdo myslel. Že jeho armáda je v lepší formě než kdykoli předtím. Podle některých válku svým způsobem zinscenovalo, využilo chyb nejen gruzínského prezidenta Saakašviliho, ale i Spojených států, které do Gruzie vyslaly své poradce.

Rusové uznávají, že síla Spojených států, potažmo NATO je i dnes větší. Ale dávají najevo, že si nedají diktovat. Hezky to napsal Sergej Kovaljov: je to návrat k imperiálnímu vědomí, ruský nacionalismus sílí každým rokem.

HN: Jste v této situaci pro americký radar ?

Někteří naši říkají, že se Obama ještě ani myšlenkou nedotkl budování protiraketové obrany. To samozřejmě není pravda a mě to na nich mrzí, zvlášť na expertech ČSSD. Konkrétně Lubomír Zaorálek reaguje v této věci velmi zvláštně. Češi se necítí bezprostředně ohroženi, a proto jsme tak trošku švejci.

Kdybych stále seděl v Senátu, byl bych v zásadě pro radar. Ale určitě bych chtěl, aby mě druhá strana přesvědčila - ano, myslíme si, že protiraketovou obranu potřebujeme a že bude fungovat.

HN: Obamovy výroky vyznívají tak, že projekt nechce zastavit, ale trvá právě na prověření jeho funkčnosti.

Myslím, že projekt může být odložen kvůli finanční krizi. A znovu přezkoumán z hlediska efektivity, což může znamenat i jeho zrušení.

HN: Co má vůči Rusku dělat Evropa?

Minimálně měla po konfliktu na Kavkazu pozastavit hlasovací práva jak Rusku, tak Gruzii v Radě Evropy. Byl jsem v Radě Evropy před čtrnácti dny, pro odebrání ruských hlasovacích práv bylo tak asi dvacet liberálů a tak asi tři sta bylo proti. Rusové vítězně říkali: Rada Evropy nás podporuje.

Kolegové mi říkali: Jak můžete vy, kteří jste zažili okupaci po roce 1968, schvalovat ruskou politiku. Mnozí nerozlišují, že to říkal pouze český prezident, nikoli vláda.

HN: Napsal jste o Klausovi několik článků v Lidových novinách, kde shrnujete jeho konzistentně proruské postoje od počátku 90. let. Ale chybí tam to hlavní: proč to dělá?

To bych také rád věděl. Jistě je to snaha být jiný a zajímavý, je to exhibicionismus svého druhu. Může to být rodinným prostředím. Jeho názory na Německo a Rusko jsou běžnější u lidí o deset, patnáct let starších než on, snad tedy vlivem maminky?

Teď jede do Irska a tamní vláda už je zděšena, protože se na soukromé večeři sejde s odpůrci ratifikace Lisabonu. Chová se jak utržený z řetězu. A vše, co dělá v rámci unie, když brzdí a zpomaluje její integraci, je v souladu spíš s ruskými než našimi zájmy.

Když jsem o Kunderovi slyšel, byl to šok

HN: Poslední téma: Milan Kundera. Sám jste studoval v druhé polovině 50. let, kdy už se političtí vězni nepopravovali. Když jste četl o případu udaného agenta-chodce, který přišel přespat ke známé na koleje, napadlo vás, jak byste se choval v tak krajní situaci?

Vcítění mi moc nejde, nikdy jsem nebyl v KSČ. Nedostal bych se ani do kolejní samosprávy. Měl jsem kádrové šrámy: otec byl poslední rolník v Kravařích, který odmítal vstoupit do družstva. Se mnou se táhlo, že jsem se v roce 1956 na semináři z marxismu-leninismu zeptal proděkana pro ideologii, jestli je v Maďarsku občanská válka a jestli se musela potlačit tak krvavě.

HN: Co si o případu myslíte?

Když jsem o tom poprvé slyšel, napadlo mě, jestli je tohle ten důvod, proč se Kundera chová, jako by se narodil až v pětatřiceti. A proč nevystupuje jako občan ve veřejné debatě - na rozdíl řekněme od komunistického bachaře, který tloukl lidi a má tu drzost sednout si do sněmovny.

Osobně to byl pro mě tak trochu šok a bylo mi to líto. Na kolejích pro nás byly jeho Monology zasvěcující četba, bedekr pro vztahy se ženami. Později jsem k němu získal spíš ambivalentní vztah. Když jsem později byl na Harvardu a tamní feministky odsuzovaly kdekoho jako male chauvinistic pig, jen u Kundery dělaly výjimku, kroutil jsem hlavou. Protože jestli je něco mužský šovinismus...

HN: Článku v Respektu tedy věříte...

...s výhradou, že se měli víc snažit Kunderu kontaktovat. Tak vážná věc se měla připravit zodpovědněji.

HN: Ale on měl a má dost příležitostí reagovat. Co brání kritikům článku, aby s ním tedy oni udělali rozhovor o 50. letech?

Rozumím. Asi před půlrokem mě francouzský senátor požádal, abych pomohl zprostředkovat jeho účast v panelu o evropské literatuře. Říkal jsem: Proč ho ve Francii nekontaktujete sami? - Prý se pošta vrací jako nedoručená. Tak co můžu zprostředkovat já, který ho viděl párkrát v životě, naposledy za divných okolností na letišti...

HN: Oč šlo?

Letěl jsem s ním náhodou do Paříže, stáli jsme v odbavovací hale a v tom k němu zničehonic přistoupil nějaký člověk a začal mu sprostě nadávat. Za to, že se údajně škaredě zachoval k jedné redaktorce ve "svém" nakladatelství Gallimard. Kundera ztuhl jak socha, paní Kunderová se snažila toho člověka odstrčit, umlčet - a v tu chvíli se začalo naštěstí odbavovat. Takže jsme odešli.

HN: Jak to dopadlo s vystoupením v panelu?

Nijak. Na radu jeho českých přátel jsme mu poslali dopis do Gallimardu a on se po pár dnech zdvořile omluvil.

Josef Jařab (71)

Český anglista, literární historik a překladatel. Vystudoval anglistiku a rusistiku na FF UP, přednášel na českých a slovenských univerzitách. V roce 1989 byl hostujícím profesorem na Harvardu, po Listopadu se stal rektorem UP a později i Středoevropské univerzity v Budapešti a Varšavě. Po pádu Klausovy vlády byl v roce 1997 mezi kandidáty na premiéra "úřednické" vlády. V letech 1996 - 2006 byl opakovaně zvolen do Senátu na kandidátce ODA.