Jiří Leschtina: S radarem vyčkávat nemusíme

Od zvolení prezidenta USA uplynulo jen pár dní, a už se klube mezi našimi politiky zvláštní souznění: Pokud se Obama hned nevysloví pro vybudování americké radarové základny v Brdech, nezbude, než odložit hlasování o česko-amerických smlouvách na neurčito. Skutečně nám ale nezbývá nic jiného než čekat na rozhodnutí Washingtonu?

Od ODS neslyšíme podstatné argumenty, proč by nemohly parlamenty hlasovat už teď o radaru. A zaujmout zřetelné stanovisko dřív, než si Obama ujasní, jak naložit se smlouvami, které podepsala Bushova vláda.

Přitlačit ČSSD ke zdi

Parlamentní počtáři a vyjednavači nám vysvětlí, že tlačit ke zdi sociální demokraty a několik odpadlíků, se může nejednotné koalici vymstít. Neměli bychom ale zapomínat, že sociální demokraté se v otázkách naší mezinárodní orientace a bezpečnosti zatím většinou zachovali v zájmu státu. Často ovšem po krkolomných obstrukcích a výstřednostech, jimiž podkuřovali části voličů, hledících na západní demokracie s nedůvěrou ne-li s odporem.

To se týká například požadavku referenda o vstupu do NATO v roce 1998. Doslova několik hodin před hlasováním poslanecký klub Zemanovy vládní strany opustil svůj fetiš lidového hlasování a jednotně podpořil washingtonskou smlouvu.

Jen pár dní po Špidlově prohlášení, že "když lid rozhodne, tak holt v NATO nebudeme," a navzdory hluboké politické krizi v zemi, tak parlament impozantně rozhodl o našem zakotvení v atlantickém prostoru.

Je dost pravděpodobné, že pokud by teď ČSSD byla nucena hlasovat o radaru, netrvala by slepě na plebiscitu a nechala by smlouvy projít. I kdyby koalice nenašla potřebnou většinu ve vlastních řadách. Tím spíše, že by Paroubek a jeho lidé tonuli v nejistotě, jak se nakonec zachová vláda Obamových demokratů. A jestli by nakonec nezkřížili plány ideovým spojencům v Bílém domě.

Radar jako cukr

Není sporu, že v zahraniční politice ČSSD najdeme i snahy o jakousi moderní formu tradičního českého zápecnictví. Vypočítavý přístup Zemanovy vlády k bombardování Kosova zůstává příkladem politiky pokleslého alibismu. Jenže tehdy i ODS holdovala nejasnému kverulantství. Nejen Klaus, ale celé její vedení označovalo letecké útoky za nic neřešící ukvapenost.

Tomuto kličkování před odpovědností, pramenící z naší účasti v NATO, by do značné míry zatlo tipec schválení radarové základny. Byla by to pádná odpověď na různé úvahy, že v případě konfliktu bude základna na našem území a jeho obyvatele prvním cílem útoku. Řekli bychom, že nehodláme být Evropany, kteří kvůli možnému riziku odmítnou systém, jenž by mohl chránit ostatní území kontinentu, stejně jako naše města.

Pokud by naši politici posvětili radar, šlo by o jasné sdělení spojencům, které by museli brát v potaz při dalším rozhodování.

Takhle sebevědomá a průzračná politika by na ně určitě zapůsobila víc než billboardové fantazírování Topolánkovy vlády, jak to Evropě osladíme.

jiri.leschtina@economia.cz