Jiří Paroubek: Má-li krize zůstat s malým "k"

Světová finanční a hospodářská krize je smutnou realitou. Jen v České republice se to oficiálně neví. Česká vláda dlouho popírala existenci krize a vzpomněla si na ni teprve po prohraných krajských volbách, aby zdůvodnila svou existenci. Ve světě je to ovšem jiné. I George Soros v rozhovoru pro televizi CNN připustil, že při krizi investiční banky Lehman Brothers měl světový finanční systém, nebo chcete-li kapitalismus, namále.

Pro Českou republiku je stále ještě naděje, že finanční krize nepřijde skrze bankovní sektor. Nicméně to, že přijde skrze reálnou ekonomiku, je více než jisté. Vláda a parlament by měly konat. K tomu, aby krize zůstala s malým "k", je možné vykonat zejména následující:

- Obnovit investiční pobídky zejména pro výroby s vysokou přidanou hodnotou, s vysokým podílem vědy a výzkumu a na strategické služby;

- obnovit veškerou možnou státní pomoc exportérům, aby byly udrženy exportní trhy (na tom se shodují všechny země OECD);

- zastavit snižování daňové kvóty: nejlépe na tom nejsou ty země, které mají nejnižší daně, ale země, které za tyto daně zajistí sociální kohezi, vzdělanou pracovní sílu a kvalitní infrastrukturu;

- obnovit progresivní zdanění, na kterém vydělá devět z deseti daňových poplatníků (a zvýší zátěž horní zhruba desetiny tak, že jí přiblíží ke standardní evropské úrovni);

- určit konkrétní datum a program pro převzetí eura;

- napravit zoufale pomalé čerpání evropských fondů (dosavadní hlemýždí tempo nesplňuje úlohu "urychlovače" hospodářského růstu);

- obnovit podporu výstavby startovních a obecních, zejména sociálních bytů a stejně tak novomanželských půjček;

- zjednodušit daňové a administrativní předpisy tak, jak to bylo připravováno v závěru funkčního období vlády pod mým vedením;

- podpořit systém regionálních financí ve prospěch malého a středního podnikání, mj. se zaměřením na pomaleji se vyvíjející regiony (Ústecký a Moravskoslezský kraj apod.);

- urychlit nápravu nedůstojné situace státních zaměstnanců, a to nejen ve mzdové oblasti;

- splnit sliby zemědělcům, že nebudou Evropany druhé kategorie;

- podniknout rázný zásah proti zneužívání dominantního postavení obchodních řetězců.

Uvedené body jsou odpovědí na krizi s malým "k". Na krizi s velkým "K" by bylo zapotřebí razantnějších kroků.

Na závěr bych rád zmínil penzijní reformu. Návrhy na vytváření kapitálových penzijních fondů v rukou soukromých investorů v České republice by měly být po zkušenostech z finanční krize urychleně naházeny do stoupy.

Stačí si připomenout pondělí 14. září 2008, kdy největší světová pojišťovna AIG potřebovala doplnit 40 miliard dolarů, aby nezmizela ve víru bankrotu a nestáhla s sebou lavinu, jejíž konec neuměl nikdo dohlédnout.

Potřebnou kapitálovou injekci však získala až druhý den, ale to už potřebovala 85 miliard dolarů. Mezitím totiž objevila další skryté ztráty. Za jediný den tak potřeby AIG narostly o 45 miliard dolarů. Ani to ale nebyl konec.

Nakonec se ukázalo, že AIG potřebuje nejméně 150 miliard dolarů, což je 3 tisíce miliard českých korun.

Kdybychom to porovnali s českým penzijním systémem, znamenalo by to, že čeští důchodci by deset let nejedli, aby se částka, která je potřebná na záchranu AIG, dala dohromady.

Českých důchodců se to naštěstí netýkalo, ale mnoha amerických ano. Někteří byli zachráněni intervencí státních financí, jiní, kteří neměli úspory v největší pojišťovně, dopadli hůře.

Byla to velice poučná lekce pro ty, kdo by chtěli český důchodový systém přenechat rizikům kapitálového trhu. Dokud trh roste, je všechno v pořádku, k běžným příjmům se přisypává i kapitálový výnos. Ale co když se trhy otočí, a lidé o povinné celoživotní úspory přijdou?

Pokud jim stát nařídil spoření do fondů - třeba formou opt-outu, - musí se o ně postarat. Bude na to mít?

Nejlepší bude, když na tuto otázku nebudeme hledat odpověď a povinné kapitálové penzijní fondy vůbec nezavedeme.

Autor je předsedou ČSSD