David Klimeš: Lisabon jako zbraň pro skeptiky

Poslední dějství lisabonské frašky může ještě zaujmout - prezident napadne eurosmlouvu v jiných paragrafech, než které zkoumali ústavní soudci. Nebo ve jménu Benešových dekretů to samé udělají poslanci ODS.

Nic z toho však už nezmění rozuzlení, jak naznačil Pavel Rychetský, když prohlásil, že soudci už vyřkli názor k nejspornějším a nejcitlivějším ustanovením smlouvy. Realita jara 2009 tak nejspíš bude následující: smlouva schválena, podání Václava Klause zamítnuto a prezidentův podpis bude už jen záviset na novém irském referendu.

Je ale tato vize skutečně stoprocentním vítězstvím eurooptimistů a absolutní porážkou euroskeptiků? Nikoliv. Kdo se pořádně začte do dokumentu (jakkoliv je to čtení hrozné), pochopí, že nová eurosmlouva se všemi svými pojistkami nemůže vyzmizíkovat suverenitu Česka, jak její odpůrci tvrdí. Paragrafů, kterými lze čelit byrokratizačním a federalizačním snahám Bruselu, je v textu více než dost.

Nejprve obrana...

Jak se dá u zcela nepřehledného dokumentu čekat, je tajenka ukryta na konci. První a druhý připojený protokol definuje díky nizozemské iniciativě účinnou obranu proti překotné federalizaci unie.

První protokol lze považovat za jakýsi "systém včasného varování". Než rada něco schválí, musí to mít alespoň osm týdnů k přezkumu národní parlamenty. A než by nastal Klausem zmiňovaný přechod z jednomyslného na většinové hlasování, národní parlament to musí vědět půl roku předem.

Druhý protokol pak zavádí "systém karet" jako ve fotbale. Pokud to neodpovídá zásadám subsidiarity (čti jednoduše: pokud se vám to nelíbí), protestujte a žádejte o opravu. Pokud to nepomůže, udělejte rebelii třetiny členů unie a pak to na jednání rady "zařízněte" 55procentní většinou.

Když ani to nepomůže, je čas na Hlavu VI, článek 50, který explicitně říká: "Každý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z unie vystoupit."

...pak útok...

Lisabon ale neumožňuje jen obranu. Euroskeptici mohou Lisabonem i účinně demontovat to, co na euroklubu považují za škodlivé.

Čeští vyjednávači prosadili na mezistátní konferenci takzvanou klauzuli o "oboustranné flexibilitě". Čti: pravomoci nemusí být předávány jen do Bruselu, ale také opačným směrem - zpět jednotlivým státům.

Navíc smlouva obsahuje i paragraf, který umožňuje změnu či rovnou rušení celých legislativních aktů. Jenže problém je v tom, že k českému "Prohlášení o vymezení pravomoci" se málokdo prokousá. Je totiž ještě podřadnější než zmiňované dva protokoly. A je skryto mezi dodatky.

Česká vláda by po komedii se schvalováním Lisabonské smlouvy získala zpět ostruhy, kdyby během svého předsednictví tlačila na využívání této klauzule. Bohužel problém českých euroskeptiků spočívá v tom, že po plamenných proslovech nikdy nenavrhnou konkrétní změnu a paragrafy na rovné okurky tak musí rušit údajní eurofanatici v Bruselu.

Přitom příležitostí k využití české klauzule je dost. S její pomocí by se například dalo zabránit drahému pendlování europoslanců mezi Štrasburkem a Bruselem, případně by bylo možné dosáhnout zrušení nesmyslného Evropského globalizačního fondu eurokomisaře Vladimíra Špidly.

Navíc pokud svůj euroskepticismus chce vláda spojit s mediálním humbukem, může uspořádat za změnu legislativy petiční akci a s milionem podpisů z Čech (a od euroskeptických přátel) táhnout na Brusel.

...a nakonec následky

To vše lze dělat. Jenže je to nezáživná práce a mezi českými euroskeptiky mnoho kandidátů na tuto "čapkovskou" práci nevidět. Také je nutné si přiznat, že za otevřený postoj proti nespornému federalizačnímu procesu unie se něco platí. Najdeme to v Hlavě IV o posílené spolupráci minimálně devíti států. Tedy v překladu: Kdo chvíli rebeloval, už rebeluje opodál.

To vše je nutné při zvažování Lisabonské smlouvy a české budoucnosti promýšlet. Netvrďme ale, že Lisabon je dárkem pro evropské federalisty. Kocovina ze zamítnuté euroústavy měla za výsledek začlenění několika brzd a omezení do aktuálně schvalované eurosmlouvy.

Autor je novinář