Lukáš Jelínek: Krajská oposmlouva by byla zločin

Museli jsme si počkat, ale stálo to za to. Všechna krajská zastupitelstva si již zvolila rady a hejtmany. A leckde se pustili do experimentování.

Dosud jsme byli zvyklí, že se krajský politický půdorys podobal komunálnímu: zastupitelé zpravidla z řad starostů a jiných komunálních politiků, témata opisující zájmy obcí, koalice utvářené tak, aby měly převahu.

Pro chod krajů je klíčové, že usnesení zastupitelstva se schvaluje nadpoloviční většinou všech členů. Naopak ve Sněmovně často stačí většina z přítomných, přičemž usnášeníschopná je i při třetinové účasti. Dobrat se tedy výstupu z jednání je na regionální úrovni podstatně obtížnější.

Ze třinácti krajských zastupitelstev jich osm má standardní většinové krajské vlády. ČSSD ve dvou vládne se středovými formacemi; v dalších dvou v duhových koalicích; ve dvou ve velkých koalicích s ODS; v jednom s KSČM a v jednom spolu s komunisty a ještě třetím subjektem.

Zajímavější situace je však ve zbylých pěti regionech. Na Ústecku vládne ČSSD s ODS a jedním přeběhlíkem od Severočechů, leč bez řádné koaliční dohody. Na Liberecku je menšinová rada ČSSD a Strany pro otevřenou společnost podporována komunisty. Ve středních Čechách, na Plzeňsku a Vysočině sestavila ČSSD jednobarevnou radu díky toleranci KSČM.

Menšinové vládnutí přitom může být patřičně dramatické. Síly, jež by krajské špičky měly upřít do strategického rozvoje, budou muset zhusta nasazovat pro vyjednávání elementární podpory. Tam, kde dřív šly věci více méně hladce, leckdy vzplane nevídaná politická vřava. Buď tento pokus ČSSD vyjde, nebo skončí fatální rozhádaností dotčených regionů.

Svérázným příspěvkem do debaty o politické kultuře je pak náklonnost některých hejtmanů k opozičněsmluvnímu uspořádání. "Podle zákona v kraji není možné uzavřít něco jako opoziční smlouvu, kdy jedna strana svou nepřítomností umožní druhé, aby rozhodnutí prohlasovala. Kdyby to možné bylo, preferoval bych opoziční smlouvu," posteskl si například Michal Hašek.

Připomeňme, že skutečný název opoziční smlouvy zněl "Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí". Opozice se v ní vzdávala práva iniciovat odvolání vlády a za to získala část vlivných politických a ekonomických postů.

Proč však uzavírat pakty "stability", když základem politiky (fungování politických stran, parlamentu, krajských i obecních zastupitelstev) je dynamika, tendence neustále legitimizovat demokratické poměry a být kdykoli připraven ke změně?

Když po opoziční smlouvě na vládní úrovni (menšinovém kabinetu ODS s podporou ČSSD) volá Pavel Bém, jde "pouze" o jeho stoprvní politickou chybu. Mimochodem, občanským demokratům oposmluvní aranžmá prohrálo v roce 2002 volby.

Úvahy o opozičních smlouvách v krajích jsou ale mnohem vážnější. Mohou budit podezření, neskrývá-li se za nimi touha po posvěcení již teď těžko průhledných regionálních mocensko-ekonomických vazeb. Zatímco otevřené levicové koalice mohou být leda nevábné a menšinové krajské vlády jsou nepraktické, pak spojenectví ČSSD a ODS působí vrásky nejen strážcům "ideové čistoty", ale i bojovníkům s klientelismem.

Kříšení mrtvoly opoziční smlouvy pak představuje vrchol politického cynismu a degradaci demokratických principů.

Autor, politolog, působí v Masarykově dělnické akademii