Jiří Černý: Svět podle Nohavici a dalších 22 polských zpěváků

Komu se takhle povedl konec roku? Jaromír Nohavica nejdřív odevzdal ostravské opeře své přebásnění už třetího mozartovského libreta Figarovy svatby. Z not se opět čte lehce a zpěvně, stejně jako Nohavicova obě předchozí mozartovská libreta. A pak v Polsku vyšel dvojdisk Swiat wedlug Nohavicy.

Není to tak docela blesk z čistého nebe. Ten udeřil už před čtyřmi roky a jmenoval se Cieszyňskie nebe/Těšínské niebo. Šlo o Lipusovu divadelní inscenaci inspirovanou a proloženou Nohavicovými písničkami. Půl z nich bylo zpívaných polsky v překladech dramaturgyně a scenáristky Renaty Putzlacherové.

Ještě to s ním neseklo

Kdy se ale českému písničkáři stane, aby mu v jiné zemi přeložili a nazpívali podobné "best of"? A nemýlím-li se, ani kdybychom spojili všechny české verze polských hitů Maryly Rodowiczové, Ewy Demarczykové, Marka Grechuty a Czeslawa Niemena, nepřečíslily by současný polský projekt.

Po dvou letech příprav je na světě jednatřicet Nohavicových přeložených písniček, schystaných v pěti studiích jednadvaceti polskými zpěvačkami a zpěváky, pětadvaceti muzikanty a devíti aranžéry. Odečtěme pouze Gdy odwale kita (Až to se mnu sekne); Nohavica si ji nazpíval sám, o poznání míň melodicky, než je u něj zvykem, i tak ovšem ve srovnání s většinou polských interpretů zpěvněji.

Slovo jako klenební kámen

Poláci, představeni většinou dvěma nahrávkami, jsou zajímaví už tím, co si z ostravského rodáka a někdejšího dlouholetého Těšíňana vybrali. S výjimkou songu Pane prezidente, kde Krzysztof Daukszewicz - jako jediný - dokonce výrazně změnil obsah textu a napasoval ho na současného polského prezidenta, tu není žádná jednoznačně politická "řachanda". I ze Jdou po mně jdou Andrzej Sikorowski vytěžil hlavně hospodsky drsnou družnost.

Nohavicova "polská" přitažlivost vychází, zdá se, především z básnivých textů. Čili z toho, čím je silná i tradice polského šansonu.

Zúčastnění zpěváci vsazují každé polské slovo s úctou a přesností, pevně jako klenební kámen. Hudebně je pro mnohé určující Nohavicův zvuk: jako by jim jeho nahrávky vrostly do hlasivek. Tahle uctivá a ne úplně snadná nápodoba svědčí nejlépe Tolkovi Murackému, iniciátorovi celého projektu a hlavnímu překladateli. Zvláště v Zítra ráno v pět.

Podivuhodné je podání Darmoděje od Stanislava Soyky. Zadumané, teskné, bez Nohavicových temnějších podtextů, hudebně ne zrovna šťastně vzdálené originálu - a přesto celkově jedno z nejsilnějších.

Při poslechu písniček převzatých z Mého smutného srdce si vzpomínám, kolik jen se mě u nás před osmi lety ptalo lidí, jestli mě to album taky poněkud zklamalo.

Vůbec ne. Mě ovšem nenapadlo srovnávat je s Mikymauzoleem nebo s Divným stoletím. Jen mi bylo tehdy líto, že příležitost udělat zcela mimimopolitické, milostné a osobní album už život nedopřál i Nohavicovu vzoru Karlu Krylovi.

Co smí Landa

Košilku, citlivou a prostou k nerozeznání od autentické národní písničky, nazpíval Michal Lanuszka jako duet se svou akustickou kytarou, trochu se stopami surrealistického šansonu. Jako jelen, když vodu chce pít - to jsme s Elzbietou Wojnowskou, mimochodem výtečnou i v písni To, co nemám, nemůžu ti dát, v pozměněném rytmu i tempu, ale i v napjatém, neunaveném komorním jazzu.

Polský Svět podle Nohavici uvádí těsně před závěrem i jediného "našeho starého známého", Tadeusze Wozniaka (Mám jizvu na rtu), načež končí přesně tak jako autorovo koncertní vítkovické album Doma. Totiž Andělem strážným. Potřetí a nejúčinněji s Elzbietou Wojnowskou. Krásná tečka za mimořádným dílem.

Oni Poláci vůbec mají nějak blíž k nám než my k nim.

Zatímco se v Česku vedou žabomyší války o to, jestli smí Daniel Landa zpívat Kryla, sousedé ho nahrávají už dávno. A taková Antonina Krzysztoňová osobitě a nepřekonatelně (opět: ve vzorných překladech) jak na moravských koncertech, tak na svém albu Czas bez skarg.

Svět podle sousedů

Nohavica hledí do Polska dávno. Má proč.

Kdo například slyšel poslední alba Joanny Slowińské, ví, že i svět podle současných polských písničkářů by zněl českému publiku objevně.

Autor je hudební kritik