Petr Fischer: Sebevražedná omluva Entropě naštěstí neškodí

Umělec se nemá co omlouvat. Je tu přece mimo jiné i od toho, aby se vysmíval, urážel, dělal rozruch posouváním významů; aby si hrál za všechny, kteří to dávno zapomněli. Buď si umělec za dílem stojí, nebo má jít montovat auta do továrny či vyplňovat formuláře na úřad - bude tam užitečnější. Umělecké gesto má hodnotu, jen když je míněno naplno a vážně, na nezávaznou legraci, kterou lze vzít kdykoliv zpátky, jsou tu televizní baviči.

Umělcovo harakiri

Když se David Černý omlouval všem, které jeho mystifikační hra s názvem Entropa urazila, bylo to něco jako sebevražda umělce konaná v přímém přenosu (ale abychom neuzavírali cesty myšlení: našli se i lidé, například Jan Šícha v Literárních novinách, kteří tuto omluvu považují za nový vyšší evropský standard). V převleku mediálního šaška se Černý klaněl všem, kteří se berou tak vážně, že potřebují vlastní prchavé sebevědomí upevnit směšným protestem proti umění. Černý se tak stal dobrovolnou obětí establishmentu, jemuž se tak upřímně a invenčně smál.

Podobné veřejné ponížení mnoho umělců nezažije - jejich sebestředná hrdost je drží tam, kam se svým dílem vyrazili. Zkuste si představit, že by třeba Francis Bacon vystoupil s omluvou, že lidské maso a kosti na jeho obrazy přece jen nepatří, neb to lidem v kavárnách a na ministerstvu nedělá dobře. Nebo jak se Thomas Bernhard omlouvá za to, že své "milé Rakušany" vylíčil přehnaně kriticky, ačkoliv ve skutečnosti jsou to slušní a hodní katolíci s určitým sklonem k vůdčím typům. Jedinou přijatelnou výjimku - snad, ale kdoví jestli - představuje pozice Salmana Rushdieho, jenž se "omlouval" za dezinterpretaci Satanských veršů ve chvíli, kdy mu na krku ležel smrtelně vážně míněný ortel fatwy (těžko ale uvěřit, že pro Bulhary je v případě Entropy hra se záchodem bez splachování něco jako hanění posvátné knihy). Naštěstí dílo si žije dál svým životem, i když ho autor opustí, což je mimo jiné potvrzením vysmívané teze, že dílo je společným výtvorem autora a prostředí, do něhož vstupuje, čímž jsou pochopitelně míněni i diváci a myšlenkové pochody v jejich hlavách.

Platí to i pro Černého Entropu, která díky práci aktivních bruselských úředníků získává další bláznivé rozměry. Zahalení bulharské části s dnes již proslulým tureckým záchodkem je podobný nesmysl, jako když na začátku devadesátých let (výstava ve Znojmě v roce 1992) církev v Česku prosadila zakrytí některých obrazů a instalací Michala Machata a Martina Velíška, kteří si celkem nevinně hráli se symbolem Ježíše Krista.

Proti entropii

Tak jako církev tehdy nedosáhla nic tím, že zakryla Ježíše Frantu, který měl přirození a občas si skočil za ženskými a na pivo, ani bulharští úředníci nedají černým plátnem zapomenout na "balkánský stereotyp" kulturního okraje Evropy, s nímž si hrál David Černý. To, že to toporné bulharské byrokracii začali připomínat vlastní občané, je další překvapivá vrstva díla, kterého se původní autor omluvou (nebo omylem?) zřekl.

Zdá se, že Entropa, ironicky odkazující na ztrácení energie a brzkou energetickou smrt evropského unijního projektu, překvapivě přitahuje energii velmi pozitivní. V takových chvílích se i hyperkritický pohled na chvilku ustrne a omluví umělcovu nemístnou omluvu, protože bez ní by se zřejmě nezahalovalo a bez ní by tak krásně nepromluvili ani Bulhaři...

Všechno je zkrátka relativní, nic nemá hodnotu jen tak, samo o sobě, ale získává ji, až když se k věci (uměleckému, užitkovému, politickému dílu) postavíme a vezme do ruky. Entropa - ať už bez autora nebo s ním - je stále cennější právě tím, jak přesvědčivě a přitom jednoduše tuto pravdu sděluje. Není to nihilizující relativismus - nikdo nás přece nikdy nevysvobodí od nutnosti brát věci do ruky a hodnotit. Snad jedině ta entropie.

petr.fischer@economia.cz