Punk's not dead

Návrháři vždy opisovali od předchozích úspěšných módních vln - jen se tomu neříká opisování, ale retro nebo inspirace. Jakkoli se to může zdát paradoxní, vysoká elegantní móda nachází inspiraci i v estetice hnutí, jež se šikuje za potrhaným praporem s nasprejovanými hesly "hnus" a "zmar".

Jedna taková módní vlna se možná právě zvedá a třeba předvídavě ohlašuje, že se můžeme už brzy těšit na opakování atmosféry, z níž se zrodil drzý a opovážlivý punk. Tehdy, na počátku sedmdesátých let, panovala na obou stranách Atlantiku únava mísící se s narůstajícím vztekem. Květinové děti a jejich teorie o lásce a míru braly zvolna za své a dorůstající generace mladých a naštvaných na ně shlížela ze své strany pravdy - tedy že všechno je špatně, nic nemá budoucnost a systém je na nic.

Generace bývalých hippies, kteří byli pohodlně usazeni do sedaček před televizory, se pro nové pokolení stala symbolem toho, jak se dál nedá žít. Pankáč nechtěl kostnatět před obrazovkou, kolaborovat se zkorumpovaným systémem a nechat se uvrtat do hypoték, pankáč chtěl žít rychle a umřít mladý. S tímto postojem musel život zhoustnout, aby do smrti za mlada jeden prožil, co se dá, a tak dny prapůvodních punkových legend ubíhaly jako hodně zrychlený a drsný film.

Proti všem

Základní touhou pankáče je potřeba dělat všechno jinak než předešlá generace, proti které se bouří a patřičně výrazně jí to dává najevo. Když se umělecký ředitel francouzského domu Louis Vuitton Marc Jacobs před lety zabydloval v Paříži, navštívil mimo jiné byt Charlotte Gainsbourgové na Rue du Bac. Jeho pohled tam zaujal kufr v rohu jejího pokoje: byl natřený černou barvou, která se však na několika místech loupala tak, že prosvítal původní potah plátna s monogramem LV. Gainsbourgová Jacobsovi prozradila, že starý kufr patřil jejímu otci, šansoniéru Sergeovi, který ho natřel na černo.

"Myslel jsem si tehdy: to je super, je to takové punkové a anarchistické. Právě tehdy mě napadlo vzít starý a úctyhodný symbol LV a dát mu nový život tím, že jej zohyzdím," vzpomíná Jacobs.

V roce 2001 proto nechal newyorského pankáče Stephena Sprouseho, aby známé a desítky let staré modely věhlasné módní značky patřičně punkovým sprejem dotvořil. Kabelky, které Sprouse svým sprejem "zničil", se při uvedení první kolekce před osmi lety vyprodaly během prvních dvou dní, co byly na pultech, a ze Sprouse se stala hvězda celosvětového významu, i když si slávy příliš dlouho neužil: tři roky po slavném sprejerském ataku na monogram podlehl rakovině plic.

Úspěch první várky punku si chce letos Jacobs zopakovat. V jeho nejnovější kolekci u Vuittona proto hledejte bláznivé barvy, divoké potisky a střihy jako ze šedesátých let. V případě kabelek se částečně vracejí k návrhům, které připravoval Sprouse - tedy divokým, mnohdy i zrcadlově obráceným graffiti písmenům psaným ostře zářivými barvami přes monogram, výborně vypadají ale například i růže na hnědém plátně se zlatým monogramem. Posprejované mají šátky, graffiti písmena uvidíte například na jasně žlutém prstenu vytvořeném z písmen LOUIS. Novinkou jsou kotníkové kecky s celkem pěti zlatými suchými zipy a v řadě oblečení zaujmou zejména fluorescenční barvy, ostře kontrastující s decentní hnědou a černou barvou, typickou pro francouzský módní dům.

"Proměna produktů klasických módních značek není až tak revoluční, jak se na první pohled zdá," vysvětluje Konstantina Hlaváčková, kurátorka sbírky textilu 20. století Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. "Kabelky značky LV si stále udržují klasický tvar produktů, pouze se výrazně aktualizuje jejich tvář, která má oslovit širší klientelu." Otázkou je, jestli si na první "punkové" sérii kabelek, kterou u LV vytvořili ještě se Sprousem, jen netestovali, kam až mohou s punkovou drzostí zajít. Když se v praxi ověřilo, že punk ještě pořád není mrtev, pustili se "statečně" do celé kolekce inspirované Stephenovou tvorbou. "Těžko k tomu něco dodat," přemýšlí Hlaváčková "Jistě to byl promyšlený obchodní tah, který dobře otestoval, co tradiční zákazníci LV unesou, ale především to, jak lidé vnímají dnešní svět, umění a sociální změny obecně," dodává. Ale pořád je to Louis Vuitton v té nejvyšší řemeslné kvalitě, takže k tomu, abyste zůstali pořádně punk, bude potřeba některý z těch úchvatných kousků propíchnout špendlíkem nebo aspoň na viditelném místě natrhnout.

Not Dead Yet

Paralelně s uvedením nové kolekce probíhá v newyorské galerii Deitch Projects, proslulé ambiciózními projekty kombinujícími umění, hudbu, film a design, výstava věnovaná tvorbě Stephena Sprouse. "O jejím uspořádání jsme mluvili se Stephenem, dokud byl ještě naživu. Bohužel jsme to nestihli," vypráví Jeffrey Deitch, zakladatel a majitel galerie. "Před dvěma lety nás ale oslovila jeho kamarádka Paige Powellová, že bychom měli projekt oživit."

Výstava představuje Sprouseova popkulturou ovlivněná díla: obrazy s punkovou tematikou - například svlékající se Sid Vicious či ukřižování Iggyho Popa, krátké filmy z legendárních přehlídek nebo padesátku nejslavnějších módních modelů zapůjčených jejich majiteli. "Stephen dával lidem energii k tomu, aby získali od módy odstup, a oplýval odvahou kombinovat módu s uměním," vypráví Candy Pratts Priceová, současná módní ředitelka internetového portálu Style.com a jeho bývalá přítelkyně.

Stephen Sprouse (1953 - 2004)

V roce 1973 se přistěhoval na ulici Bowery, kde se tehdy odehrávalo prakticky veškeré undergroundové dění: byl tu slavný klub CBGB, začínala tu Patti Smith, The Ramones nebo Talking Heads. V domě, do kterého se Stephen nastěhoval, bydlela řízením osudu i Debbie Harry, která právě zakládala skupinu Blondie a soused Sprouse se stal jejím návrhářem: Debbie používal jako živé plátno, její hudbu jako doprovod a propadl kombinaci hudby a módy.

Sprouse se proslavil módou kombinující punkrock, graffiti a vlivy ulice. Tento styl se stal typickým pro mládež v New Yorku osmdesátých let. Byl jedním z prvních, kteří pokračovali ve stylu Andyho Warhola, tedy fúzi umění, hudby a módy. Je pravděpodobně nejinovativnějším módním návrhářem newyorské scény osmdesátých let.

Tehdy se stala legendární a po celém světě i hojně opisovanou jeho autorská kolekce v luminiscenčních barvách se střihy v retro stylu 60. let a s použitím většího než malého množství suchých zipů. I v socialistickém Československu se odrazila například na tkaničkách, kterým se říkalo "fosforové" a které se nosily v každé botě v jiné barvě.