Vzpomínáte na italskou filmovou komedii Nástrahy velkoměsta? Několik vesničanů si tam vytáhne z hospody židle, posadí se vedle sebe jako v divadle a pozorně sledují, co se zanedlouho odehraje na nedalekém železničním náspu. Pak jeden z nich vykřikne: "Už jede... a je přesnej." Během okamžiku prosviští po kolejích pestrobarevný vlak. Představení končí. Místo potlesku letitý stařík zvolá: "A stejně jsou vlaky krásný!" Byl by italský dědeček stejně nadšený, kdyby si židli postavil na českém nádraží?
Abychom mohli korektně odpovědět, rozhodli jsme se vydat na několik jízd - na západ i východ republiky, někdy blíž a někdy dál od Prahy. Co jsme s fotografem viděli a slyšeli, popisuje tato reportáž.
Souprava hrůzy
První svezení plánujeme do Berouna. Než na Smíchov, začátek naší cesty, dorazí vlak z pražského hlavního nádraží, procházíme nevábnou nádražní halou. Většina stropních zářivek nesvítí. Špína a nepořádek nevadí snad jen bezdomovcům v ranním alkoholovém opojení. Stanice potřebuje rekonstrukci jako sůl, říkáme si.
Osobní vlak přijíždí už z "Hlaváku" se zpožděním. Dvoupatrový pantograf má pomačkané plechy zdobené barevným graffiti. Stejný obrázek nabízí i jeho interiér: sedadla, okna i stěny jsou důkladně pomalovány nejrůznějšími klikyháky. V chodbičce vozu, těsně pod záchrannou brzdou, plakát oznamuje: Jsme tady pro vás, cestujte pohodlně a bezpečně vlaky Českých drah. Jak výmluvné! Když se vlak rozjíždí, jdeme na obhlídku. Souprava je obsazená odhadem z jedné třetiny. Na záchodech chybí všechno, co by tam mělo být. Nechce se věřit tomu, že v poloprázdné soupravě skončily v taškách cestujících už po deseti minutách jízdy klubka toaletních papírů, ručníky a mýdla. Při sešlápnutí pedálu neteče voda ani z jednoho kohoutku. Průvodčí nedokáže na nepříjemné otázky odpovědět. Stačí říct jen holou větu: "Soupravy jsou staré." Nejvýstižněji tento tristní stav popisuje instruktor létání z Českých Budějovic: "Je to šokující a těžko omluvitelné. U nás na jihu Čech byste něco podobného neviděli." Dvě ženy, které na této trase cestují denně, s mávnutím ruky doplňují: "Zvyknete si, časem vám ani nepřijde, že je vlak špinavý a nevytopený. Buďte rádi, že je dneska teplo a že sedíte. Kdoví, jak byste cestovali před hodinou." Na znamení souhlasu přikyvuje i studentka třetího ročníku Obchodní akademie v Berouně, mířící do školy z Řevnic.
"My o těchto padesát let starých pantografech víme," přiznává náměstek generálního ředitele Českých drah Petr Moravec (viz rozhovor Potřebujeme dvě stě miliard). "Jsou neukliditelné a v mrazech i nevytopitelné. Bylo by nefér tvrdit, že to je jinak."
Souprava hrůzy je v cíli o deset minut později, než jak jí ukládá jízdní řád. I tak máme víc jak hodinu času, než v Berouně zastaví mezinárodní rychlík Franz Kafka, abychom se s ním svezli dál, do Plzně.
Pepsi je tady! 
Káva ve skle v berounské nádražní restauraci, podávaná s aluminiovou lžičkou, chutná všelijak. Čas nových pořádků připomíná jen velká samolepka: Pepsi je tady. Nevím, nakolik slogan pomáhá, ale hosté si tu dávají vesměs jedno rychlé pivo před cestou ku Praze nebo na Plzeň.
Prohlídka nádraží nás uklidňuje, vstupní hala, která současně slouží i jako čekárna pro cestující, je čistá, bez papírů a odpadků na zemi. Dojem kazí jenom absence samostatné místnosti pro matky s dětmi.
"Když přijde čas kojení, může maminka malého človíčka nakrmit na veřejných záchodcích nebo v hale," doporučuje žena v pokladně jízdenek. Před hlavní budovou hledáme cigaretové nedopalky. Marně.
"Franz Kafka směřující do Mnichova přijede se zpožděním," oznamuje trhavě v nádražním reproduktoru monotónní hlas. Slíbených pět minut se protáhlo na deset. Vlak dlouho nečeká. V otevřeném interiéru vagonu se sedadly řazenými za sebou jsme se ocitli jako v jiném světě. Souprava je vytopená, za jízdy nedrncá. Upravená průvodčí s nekašírovaným úsměvem ochotně informuje o službách, které spoj nabízí: dopravu kol a invalidních vozíků, bistro s občerstvením i uzavřená kupé pro matky s dětmi. Na přijatelně čistých toaletách však tu a tam něco chybí. V polovičce z nich neteče z umyvadlových baterií voda.
"Já jsem na téhle trati vcelku spokojený," svěřuje se Milan Kříž, jeden z mnoha studentů Západočeské univerzity, kteří s železnou pravidelností pětkrát týdně cestují z Berouna nebo Hořovic do Plzně. "I se zpáteční jízdenkou platím jen třiadevadesát korun. Co mi ale vadí? Vlaky jsou špinavé. Jezdil jsem vlakem tři roky v Británii a soupravy tam jsou o dvě třídy výš."
Manželé Ackermanovi z německého Schwandorfu jdou ještě dál: "Zlepšilo se toho u vás hodně, ale ta čistota a zpoždění... to není nejlepší vizitka. A to jedeme v mezinárodním rychlíku. Jak to musí vypadat na lokálních tratích? Je to vaše věc, ale neměli byste si to nechat líbit." Dva obchodníci z Vietnamu, kteří cestují do Domažlic, si na nic nestěžují. "Hlavně, že tu je teplo," pochvalují si.
V Plzni jsme skoro na čas. Do Prahy se budeme vracet rychlíkem z Františkových Lázní. Času máme dost. Už po deseti minutách se ale zdá čekání skoro nesnesitelné. Ve vstupní hale se k nám hrnou bezdomovci. Chtějí cigarety a peníze na jídlo. Stejný obrázek se opakuje před nádražím. Tam na blond odbarvená korpulentní Romka s dvoumetrovým kolegou nebojácně, s koštětem a lopatou odhánějí dotírající opilce. Nemají příliš vybíravý slovník, ale stoprocentně zabírá.
"Nevíme, jak na ně," svěřuje se informátorka v ČD centru. "Na druhou stranu to jsou chudáci." Na otázku, kde mohou maminky s malými dětmi počkat na svůj vlak, jen krčí rameny. "Samostatnou místnost pro ně nemáme, musí do společné čekárny." Pak přichází s nápadem: "Nechcete si na půl dne půjčit jízdní kolo? S jízdenkou ČD vás to přijde levněji." Když odcházíme z prostorné místnosti centra, napadá nás, co kdyby se její část odkrojila. Rodiče s dětmi i nemocní lidé by na tom zcela jistě vydělali.
Raději tam nechodím 
Pár minut po poledni nasedáme do rychlíku 757 z Františkových Lázní. Uzavřená kupé jsou obsazena z poloviny. První dojem není špatný. Ve chvíli, kdy se vlak rozjíždí, navazujeme konverzaci s mužem středního věku, který se bez otálení představuje. Na trase mezi Prahou a Chebem putuje třikrát týdně. V obou městech má pobočky své úklidové firmy, a tak jezdí na kontroly. Vlak místo auta prý volí proto, že si rád přihne.
"Moje zkušenost z cestování vlakem není nejlepší," vypravuje Jiří Kadlec překotně, jako by byl natažený na klíček. "Vadí mi nedodržování jízdního řádu, hlavně v zimě. Výluky zpožďují vlak i o hodinu a půl. Vadí mi špína na záchodě, často chybí toaletní papír, voda neteče, abyste si mohl umýt ruce, ke žloutence tak máte dost blízko. Proto raději na WC vůbec nechodím. Vadí mi špinavá okna nejenom zvenku, ale i zevnitř. O umatlaných dveřích a podlaze se ani nezmiňuju." Jiří Kadlec ví, o čem mluví, když se specializuje na úklidové práce.
Po prohlídce vlaku mu dáváme částečně za pravdu, což potvrzuje nejenom německá turistka, ale i několik studentů a také muž na invalidním vozíku. "Na druhou stranu, to, co bylo před lety nemožné, je dnes běžné a příjemné," konstatují. "Například skvělá je možnost přepravy kol nebo ochota a vstřícnost jazykově vybavených průvodčích."
Náš vcelku dobrý dojem trochu kazí fakt, že ani v této soupravě nenajdeme speciální prostor pro matky s dětmi. "Nevidím to jako problém," reaguje průvodčí. "Když je potřeba, volné místo, kde by mohla matka nakojit miminko, vždycky najdu," tvrdí.
Na právě rekonstruované pražské hlavní nádraží přijíždíme o devět minut později. Nástupiště, jezdící schody i průchod voní novotou. V rozestavěné hale však jako pěst na oko působí butiky s nabídkou noblesních oděvů. Asi i proto jsou prázdné. Monotónní rachot sbíječek za dřevotřískovou stěnou potvrzuje, že potřebná rekonstrukce hlavní pražské stanice pokračuje dál.
Klánovická zima 
Byly naše dojmy z cesty do Berouna náhodné? Odpověď jsme hledali v dalších jízdách, tentokrát pozdně odpoledních. Rozdíl od té ranní byl jediný: vlaky do Berouna byly zpožděné o víc než deset minut - a pokaždé plné. Domů z práce nebo ze školy se totiž vraceli ti, kteří žijí v místech kolem Prahy. Při každé zpáteční cestě byly soupravy naopak téměř prázdné. A čistota? Znovu za školou! I při třetím pokusu dostala na frak opět dochvilnost. A nakonec jsme nejeli nikam. Vlak v plánovaný čas totiž prostě nevyrazil. Čekat, jestli pojede další po půlhodince, se nám nechtělo. Co ale lidé, kteří se na železnici spoléhají?
Zcela jiné zkušenosti jsme zaznamenali ve čtyřech časně ranních spojích z Prahy do Kolína a pak zpátky z Kolína do metropole. Vagony byly pokaždé nabity profesní všehochutí: úředníci, prodavači, dělníci, studenti, bankovní úředníci, policisté, sekretářky, učitelé...
Dvoupatrovým vlakům, které na této štrece jezdí, se familiárně říká "ešusy" anebo také "pendolino pro chudé". Ať tak či onak, byly nesrovnatelně čistější než ty na Beroun nebo do Řevnic u Prahy. Jen přes den jsou podle průvodčí spoje do příměstských oblastí směrem na východ poloprázdné, což samozřejmě není pouze česká zvláštnost. Když přichází řeč na nedostatky, jde o jediné: když venku mrzne, ve vlacích je chladno. Zima je prý i v čekárnách menších stanic.
"U nás v Klánovicích se poslední dva roky v čekárně netopí, údajně i proto, aby tam nepřespávali bezdomovci," stěžuje si pravidelně cestující energická blondýnka. "A pokud jde o čistotu? Víte, ono hodně záleží na lidech: když je někdo čuně, co s tím naděláte!"
Přijíždí chlouba
Pendolino z Prahy do Ostravy vyráží z hlavního nádraží na čas. V Olomouci máme být za něco málo přes dvě hodiny. V chodbičce zahlédneme už známý plakát: Jsme tady pro vás, cestujte pohodlně a bezpečně... Už po chvilce jízdy souhlasíme, že tady je slogan na místě.
"Tenhle dopolední spoj není plný, odhaduji tak z poloviny," říká upravený průvodčí Marek Londin. "Plno bývá v ranních spojích z Ostravy, tedy ve čtvrt na šest a pak i o hodinu později. Kromě neděle bývají pokaždé vyprodané. To samé platí i z Prahy. Zatímco teď se veze v jedničce dvacet lidí, brzo ráno jich s námi cestovalo sto deset. Nejvíc obsazená jsou i odpolední pendolina. Slabší to je v sobotu odpoledne nebo v neděli ráno. I tak je jejich celková vytíženost víc než šedesátiprocentní," tvrdí zasvěceně.
Mladší blondýnka z Městského úřadu v Brušperku jezdí fešáckým SuperCity odhadem čtyřicetkrát za rok - především do školy, kterou v Praze studuje při zaměstnání. Nestěžuje si na nic, jen chválí. Cestu moderní soupravou si užívá i čtveřice pracovníků z mosteckého Úřadu práce, kteří jedou na konzultaci ke kolegům v Ostravě. "Cestovat pendolinem je příjemné," svěřuje se žena z poradenské společnosti. "Mám ale i opačné zkušenosti z kratších tras u nás na severu. Jezdit třeba vlakem mezi Mostem a Ústím nad Labem je zážitek jako před dvaceti lety."
Na výhody rychlého a čistého vlaku nedají dopustit ani muži s notebooky na stolečcích v první třídě. Jsou to vesměs manažeři nebo majitelé středních firem. "Živí mě programování řídicích systémů v soukromé firmě, jsem její šéf, který má na starosti patnáct lidí," představuje se jeden z nich. "Do Ostravy jedu na obchodní jednání. Vlakem jezdím málo, víc autem, ale když musím na jednání do Ostravy nebo Vídně, volím vždycky pendolino. Můžu v něm i v klidu pracovat. Nakonec, na tu bídu v Čechách je první třída v SuperCity docela slušná."
Na delší vzdálenost volí pendolino i uhlazený manažer z energetické firmy, která má pobočky po celé republice. "Do Ostravy je to skvělý spoj. Mohl bych jet autem, ale po D1 je to celoročně riskantní. Ale chybí mi tady připojení na internet. A nejsem v tom samozřejmě sám."
Kontrola jízdenek 
V Olomouci jsme na čas. Místní hlavní nádraží nabízí podobný obrázek jako smíchovská nebo plzeňská stanice. Budova je omšelá, v chodbě vedoucí k nástupištím padá omítka, kovové sloupy podepírající střechy nad perony neviděly štětec s barvou hodně dlouho. Všude nedopalky od cigaret. Zažíváme ale malé překvapení. Cestující matky s dětmi mají v hale samostatnou místnost. Klíče od ní dostanou na vyžádání například i lidé s cukrovkou, když si potřebují v klidu píchnout inzulin.
Na cestu ku Praze volíme rychlík Detvan, vypravený ze slovenského Zvolenu. O co přijel později, si s sebou také odváží.
Průvodčí Vladimír Jure pracuje na dráze třicet let. Jen tak něco jej z míry nevyvede. Je ochotný a vstřícný, současně budí respekt. Napadá nás známá pravda, že jaký průvodčí, takový pořádek. "Z Prahy jsem vyjel v šest ráno a teď se vracím zpátky," vypravuje rozvážně. "Přes týden to je průměrný spoj. Výjimkou jsou pátky a neděle, to jsme plní až po střechu. Kdo s námi na trase jezdí? Hodně studenti do Olomouce, Pardubic, Kolína a Prahy, pak taky dělníci za prací, protože v Ostravě jí moc není. Dost je i mladých policajtů, kteří slouží v metropoli. Nakonec, pojďte se mnou na kontrolu jízdenek," vybízí nás.
Vladimír Jure postupně otevírá uzavřená kupé čtyř vozů, které má na starosti. S každým cestujícím prohodí větu, přidá informaci o jízdních výhodách i úsměv. Neukázněné slušně požádá, aby sebrali papíry nebo sundali nohy z protějších sedadel. Neopomene prohlédnout umývárny a toalety, zda je tam všechno v pořádku. Až na drobnosti je spokojený.
Loučíme se v Kolíně, odkud dál pokračujeme "ešusem" do Prahy. Zběžná prohlídka stanice dopadá na výbornou. Pochvalu si zaslouží i mobilní plošiny pro vozíčkáře, které invalidy snadno vyvezou na jednotlivá nástupiště. Nikde jinde jsme nic podobného neviděli.
Trasu z Kolína na Prahu i soupravy, které tam jezdí, už dobře známe. Jen cestující jsou tentokrát jiní - převážně studenti, kteří se vracejí do příměstských částí.
Na Masarykově nádraží jsme v časovém limitu. Oproti kolínské stanici je však jeho prostředí nesrovnatelné. Masaryčka i cestující by si zasloužili lepší časy!
-
Snímky HN - Martin Svozílek: Vladimír Jure pracuje na dráze už třicet let a dokonale naplňuje známou pravdu, že jaký původčí, takový pořádek. Nicméně starým pantografům mířícím z Prahy na Beroun už zřejmě nepomůže nic než odpis. "Hlavně, že tu je teplo," říká vietnamský pasažér v mezinárodním rychlíku do Mnichova. Zato Jiřímu Kadlecovi vadí špína všude, kam se podívá. Pravidelný cestující, student Milan Kříž, je spokojený s cenou jízdenky, na druhou stranu poznal, že "v Británii jezdí vlaky o dvě třídy výš".
