Carlos González: Hugo Chávez: narcis posedlý mocí

Venezuelci dali Chávezovi své "ano". To mu v roce 2012 umožní počtvrté v řadě kandidovat na post prezidenta země. Vše nasvědčuje tomu, že udělá třeba i nemožné, aby se udržel u moci.

Přirozeně k velkému zděšení těch, kdo v Chávezově socialistickém projektu vidí jasné rysy autoritativního režimu.

Ústava jsem já

Připomeňme si životní dráhu nynějšího obyvatele paláce Miraflores. Chávez - bývalý parašutista venezuelské armády a věrný přítel Fidela Castra - byl v roce 1998 zvolen prezidentem na pět let. Dodejme, že tehdy ještě ústavně neexistovala možnost znovuzvolení. Již v roce 2000 ale Chávez chtivý moci upravil konstituci tak, aby trvání prezidentského mandátu bylo prodlouženo o rok. A zejména, aby mu základní zákon umožňoval znovuzvolení. Okamžitě po přijetí nové ústavy vyhlásil volby - a dočkal se tak své oblíbené funkce na dalších šest let.

V roce 2006 nastoupil do svého druhého funkčního prezidentského období (2006 - 2012). Podle ústavy ovšem bez možnosti o tento úřad ještě někdy usilovat. Jeho první kroky však vedly k dalším změnám, které by mu otevřely cestu k neomezenému znovuzvolení. I když to vláda oficiálně nevyhlásila, ví se, že nyní Chávez hodlá prodloužit funkční prezidentské období na rovnou dekádu.

Takže právě zažíváme druhý pokus Huga Cháveze o udržení se u moci pomocí ústavních změn.

2. prosince 2007 byl sice zamítnut jeho pozměňovací návrh, kterým chtěl v zákoně ukotvit neomezenou znovuzvolitelnost. Chávez ale za svou věc dál vytrvale bojoval.

Aby prolomil apatii svých spolustraníků, rozšířil svůj návrh o několik dalších opatření, která by umožňovala opakované zastávání funkcí i těm, kdo zaujímají nejrůznější exekutivní a legislativní posty. Konkrétně jde o guvernéry, poslance, starosty a diplomaty.

Disent do vězení

Pozorovatelé se domnívají, že prostřednictvím prakticky neomezeného mandátu se Chávez pokusí koncentrovat svou moc tím, že omezí autonomii Národního shromáždění, regionálních vlád, soudní moci a dalších úřadů. Navíc Chávezův socialistický projekt přináší jasné hrozby všem, kdo smýšlejí "jinak".

V současnosti existují v zemi zhruba tři desítky politických vězňů. Jedním z nejpříznačnějších případů je podnikatel a zástupce opozice Eligio Cedeno. Ten už ve vězení sedí přes dva roky bez řádného soudu. Jeho prohřešek? Prostřednictvím své firmy zajišťoval sociální projekty pro nejchudší obyvatele Venezuely. A to mu vyneslo prudký hněv prezidenta.

"Chávez je naprosto narcisistická osoba a Cedeno pro něj představoval konkurenci v plánu na zrození kreolského Robina Hooda," říká k tomu venezuelský advokát Domino Salcedo.

Tomuto případu věnovaly svou pozornost četné osobnosti mezinárodní politické scény. Bývalý bulharský premiér Philip Dimitrov například připomněl, že pochází ze země, kde existovaly totalitní režimy, a proto ho nepřekvapuje, když vidí lidi zadržované jen pro odlišnost názorů. A lidí, kteří jsou jako Cedeno obviněni z různých smyšlených prohřešků, sedí ve venezuelských celách více, jak již bylo řečeno.

Všichni jste nepřátelé

Venezuelský prezident si ale uvědomuje, že evropské země, které se před dvěma dekádami zbavily sovětského břemene a vydaly se demokratickou cestou, jsou přirozenými nepřáteli jeho politického modelu.

A to nejen pro utrpení, jímž si za komunismu prošly, ale i pro zvolený směr demokracie a volného trhu, který se jim vyplatil. Chávez ví, že svědectví a zkušenosti, které mají tyto státy s reálným socialismem, mohou mít katastrofický dopad, pokud se donesou k zastáncům socialismu chystaného pro 21. století, jak sám Hugo Chávez pojmenoval svůj "projekt".

Právě proto znemožnil bývalému prvnímu muži Polska Lechu Walesovi vstup do své země, když se 13. února 2009, dva dny před referendem, chystal navštívit metropoli Caracas.

Hugo Chávez se evidentně bojí, že by se v jeho zemi mohl opakovat scénář, podle kterého se v uplynulých letech odehrávaly "barevné" revoluce proti postkomunistickým autoritám ve východní Evropě: bojí se opakování toho, k čemu došlo v Srbsku, na Ukrajině, v Gruzii nebo Kyrgyzstánu. "Tato strategie takzvaných jemných převratů, či barevných revolucí, někde relativně fungovala, ale tady ji rozprášíme," nechal se Chávez před nedávnem slyšet.

Z tohoto úhlu pohledu je pochopitelné, že venezuelský prezident posílá do středoevropských zemí delegace poslanců a režimních ideologů, aby zde ozřejmovali klady jeho osoby a projektu.

Koncem ledna 2009 tak navštívili i Českou republiku dva poslanci - Carmen Álvarez a Ricardo Capella - aby v rámci turné po evropských zemích představili výhody neomezené volitelnosti, ale i "bolívarijské revoluce" obecně.

Kuba, náš vzor

Venezuelský prezident už avizoval, že by rád vládl nejméně do roku 2030. A nynější nedělní vítězství si jistě vyloží jako signál k urychlení svých plánů i svého "projektu".

V letech, které ještě zbývají z jeho současného mandátu, na něj čeká nelehký úkol. Pokud se rozhodne dostát svým slibům, musí zmírnit chudobu a skoncovat s inflací a korupcí, které jsou téměř nejvyšší na celém jihoamerickém kontinentu. Stejně tak se bude muset popasovat i s kriminalitou. Podle oficiálních údajů ministerstva vnitra Venezuely byl totiž průměrný počet vražd do září 2008 152 za týden.

Pokud se mu tohle všechno nepodaří, očekává se, že by v polovině roku 2012 mohl Chávez navrhnout iniciativu, která by prezidentskou moc nahradila mocí parlamentní, čímž by věrně okopíroval kubánský model.

Z takové situace se rodí autokratické režimy. Volby uskutečňované na Kubě počítají s jedinou stranou a hlasování výkonné moci má parlamentní charakter, na úrovni Národního shromáždění lidové moci. Není náhodou, že Fidel Castro byl prezidentem po pět dekád a u moci ho vystřídal až jeho vlastní bratr Raúl.

Konstituce a zbraně

Ani to by bohužel v zemi nebylo žádnou zvláštní novinkou. Už jeden z Chávezových předchůdců - prezident Juan Vicente Gómez - přišel s celkem sedmi úpravami ústavy. V jejich rámci použil podobný vzorec, který počítal s tím, že prezident je jmenován kongresem. Tímto způsobem pak vládl 27 let.

Chávez by se mohl pokusit o to samé. Nebo by se také mohl rozhodnout, že použije hrubou sílu. Ani to by ovšem nebylo kdovíjak originální: již v roce 1992 vedl Hugo Chávez neúspěšný vojenský puč, díky němuž pak skončil na nějaký čas ve vězení.

Autor je politický analytik (c) Respekt Institut o.p.s., CAS LA