Gašparoviče vynesla na vrchol Mečiarova pomsta

Vladimír Mečiar a Ivan Gašparovič. Kdysi dva nerozluční a nejsilnější muži HZDS. Druhý z nich, v obdivu k šéfovi, se neštítil ničeho. Neváhal dokonce jako předseda parlamentu manipulovat schůze tak, jak Mečiar chtěl.

Gašparovič byl Mečiarovou ozvěnou. Obhajoval neobhajitelné a sdílel s ním i nenávist k prvnímu slovenskému prezidentu Michalu Kováčovi, který vyšel z HZDS. "Gusto, pojď to dokončit. Mne volají k tomu starému chujovi." Za vulgarismus se omlouváme, ale nezapomenutelný výrok, kterým oslovil svého místopředsedu A. M. Húsku, aby převzal vedení schůze, protože prezident přišel do parlamentu, se opsat prostě nedá.

Gašparovič se sice okamžitě snažil zamést všechno pod koberec tvrzením, že nešlo o "chuja, ale uja", jenže technika byla nekompromisní.

Gašparovičova popularita přesto prudce stoupala, regionální organizace HZDS se netajily tím, že by mohl ve vedení Mečiara nahradit. A to se mu stalo osudným. Mečiar úspěch, který ho ohrožuje, neodpouští. Netrvalo dlouho a své do té chvíle pravé ruce to spočítal. V roce 2002 se na parlamentní kandidátce ke všeobecnému překvapení jméno Ivana Gašparoviče neobjevilo.

Boj v HZDS 

"Je to všechno zmanipulované," konstatoval Gašparovič a dokonce svého šéfa poprosil, aby celou věc přehodnotil. Bez úspěchu. Z kandidátky tehdy vypadla řada vlivných lidí. Mečiar udělal jeden ze svých strategických tahů. V hnutí si odstavením vlivných členů upevnil moc.

 Když Vojtech Tkáč (další zavržený) řekl, že HZDS není strana, ale sekta, kterou ovládá narušený muž, dosáhly Mečiarovy emoce vrcholu. "Tkáč (bývalý ministr), Keltošová (bývalá ministryně) a Gašparovič (šéf parlamentu) - to jsou rozbíječi HZDS. Něco takového nedopustím! Buď já, nebo oni!" řval na delegáty. Jeho reakce byla tak hlasitá a arogantní, že novináři stojící v úctyhodné vzdálenosti za dveřmi si nejdříve mysleli, že se stalo nějaké neštěstí a je třeba volat pomoc.

Bezmezná Gašparovičova oddanost se změnila v nesmiřitelnou nenávist. Založil "truc-stranu" Hnutí za demokracii. Vzápětí v průzkumech získala devět procent preferencí. Mečiar i další představitelé HZDS to označili za politické hry agentur.

Pak přišel další útok. Gašparovič stejně jako Mečiar ohlásil kandidaturu na prezidenta. Zpočátku se zdálo, že půjde o žabomyší boj. Koaliční kandidát Eduard Kukan s přehledem vedl a zdálo se být rozhodnuto.

Jenže Kukan nakonec se nedostal ani do druhého kola. Tehdejší opozice byla disciplinovanější a její sympatizanti k urnám přišli. Proti sobě postavili - Vladimíra Mečiara a Ivana Gašparoviče. Šok vystřídaly rozpaky. Lidé si kladli otázku - kdo z těch dvou je menším zlem?

Gašparovič držel jako šéf parlamentu Mečiara nad vodou při skandálech, jako byl únos prezidentova syna Kováče ml., divoké privatizace. Stál při něm, když se snažil o politickou likvidaci prezidenta Kováče, i ve všech dalších nedemokratických praktikách, kvůli kterým bylo Slovensko nakonec vyřazeno z integračních procesů.

Byl ale během všech těchto okamžiků v Mečiarově stínu. A možná i proto se stal prezidentem on. Nebyl oblíbeným politikem. Slováci si jednoduše vybrali pouze to menší a ne tak viditelné "zlo".