Autor je generálním ředitelem společnosti T-Mobile ČR
Facebook, zábavný, obdivovaný i zatracovaný. Každopádně fenomén bořící prostorové hranice a poskytující neomezené možnosti.
V reálném čase jsme schopni komunikovat s kýmkoli, kdo je "uvnitř". Vyměňovat si názory, sdružovat se dle zájmů, oznamovat světu, že jsme se zamilovali, opili či zaspali.
Virtuální svět se prolíná s reálným, najednou máte tucty kamarádů a kamarádek, kteří mají zájem se s námi dělit o své životy. Zejména pro mladé lidi je svět na síti důležitou součástí života a možná dokonce tou důležitější.
Kde je ale hranice toho, co bychom ani virtuálnímu světu sdělovat neměli? Jaké jsou důsledky, když zpřístupníme své soukromí lidem, jež často ani osobně neznáme? Jak účast v diskusi či fanklubu ovlivní šanci na úspěch ve výběrovém řízení na místo, o které se budeme někdy v budoucnu ucházet? Víme to ? A hlavně, vědí to naše děti?
Řada rodičů se v dnešní době potýká s tím, že vlastně ani není schopna domyslet rozsah nástrah, které na jejich děti na webu čekají. My starší se v tomto světě pohybujeme s nadhledem, zdrženlivostí a opatrností danou životními zkušenostmi.
Děti a dospívající však tuto "výzbroj" nemají. Mimochodem, Evropská komise docela nedávno vydala varování před lehkovážným obnažováním životů v on-line sféře sociálních sítí zejména u dětí a dospívající mládeže.
Co s tím? Nabízí se jednoduchá odpověď: zákaz, omezení.
Jenže to asi nebude ta pravá cesta. Nám také rodiče nezakazovali chodit s kamarády do kina nebo na diskotéky. A virtuální svět přitom není od toho, v němž jsme vyrůstali my, svojí podstatou nijak odlišný. Měly by zde platit podobné zásady opatrnosti, jako když nám říkali: "Nebav se po cestě ze školy s cizími lidmi, nedávej nikomu, koho dobře neznáš, svou adresu, a už vůbec ho nezvi do bytu."
Namísto zákazů je tedy na místě pomoc, vysvětlení. Rozšiřme coby rodiče své "výchovné" působení i mimo viditelný svět. Povídejme si s dětmi otevřeně o životě a světě. Předávejme jim, úměrně jejich věku, své zkušenosti, informujme je o právu neposkytnout informaci.
Naučme je, kdy ukončit virtuální komunikaci nebo dokonce požádat o pomoc. A koneckonců, nebojme se také upozornit na ty, kdo do virtuálního světa nepatří.
Stejně jako se společnost vždy dokázala chránit před zločinci ve světě reálném, ať s pomocí psychiatrických léčeben či vězení, můžeme se chránit dnes i my zejména tím, že je vykážeme ze světa virtuálního. Na jedné straně je to sice obtížnější vzhledem k velikosti virtuálního světa, na straně druhé však mnohem jednodušší díky technologiím, které máme k dispozici.
