ROZHOVOR: Roxette zná celý svět, mě málokdo

Řekne-li se Švédsko, vybaví se Volvo, IKEA, vyprávění o dětech z Bullerbynu nebo křestní jméno Bjorn. Také ABBA i slavná popová dvojice Roxette. Za dobu své existence prodali Roxette odhadem padesát milionů nosičů a jejich hity jako Listen to Your Heart, Joyride nebo The Look dodnes rotují v rádiích. Posledním studiovým albem Roxette zůstává deska Room Service z roku 2001. Kariéru kapely, populární doma ve Švédsku i v zahraničí, krátce nato zastavilo vážné onemocnění zpěvačky Marie Fredrikssonové. Ta se po uzdravení chystá k návratu, zatímco Gessle si k nedávným padesátinám nadělil světové turné. Nabízí jak písně z repertoáru Roxette, tak z jeho sólových alb v angličtině, World According to Gessle, Son of a Plumber a loňské sólovky Party Crasher. V Gesslově současné kapele navíc působí tři členové koncertní sestavy Roxette.
V Praze se Gessle, který očekává znovuzrození Roxette, zastaví dnes večer ve Velkém sále pražské Lucerny. Možná to tedy bude naposledy, co u nás vystoupí sólo.

Říká se, že máte v šuplíku pár písniček pro Roxette. Jestli je to tak, co s nimi budete dělat?
Nemůžu nic slibovat, ale podle mě se Roxette v budoucnu vrátí. Záleží jen na Marii, jen ji nechci k ničemu tlačit. Koncem loňského roku byla hostem na turné s osmnácti koncerty po Švédsku a měla velký úspěch. Pomalu, ale jistě se jí po pódiu začíná stýskat. Možná koncem letoška, možná začátkem příštího roku, dříve nebo později budou Roxette pokračovat.

Odmlčeli jste se v roce 2002, když Marii Fredrikssonové zjistili rakovinu mozku. V čem ji podle vás boj s těžkou nemocí změnil?
Doktoři jí dávali pětiprocentní šanci na přežití, podle toho, co jsem slyšel. Přijde mi fantastické, že je stále tady. Je jasné, že věci, jaké si Marie prožila, člověka změní, včetně hodnot a přístupu k životu. Je stále vynikající zpěvačka, rozhodnutá pokračovat, nemoc ji ale hluboce změnila.

Nemáte obavy, že návrat k Roxette nemusí kvůli té změně vyjít podle plánu?
V tom problém nevidím, většina lidí, nebo snad každý, se postupem času změní i tak. U Marie byla příčinou zásadní změny nemoc, ale takový David Bowie má na pódiu úplně jiný druh energie, než míval na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Lidi stárnou, mění se, ale to nutně neznamená nic špatného. Málokdo běhá v pětašedesáti po pódiu jako Mick Jagger...

Co vás napadá, když ho vidíte pelášit?
Podle mě je fantastický, jeden z nejlepších. Nedávno jsem byl na koncertu Leonarda Cohena, tomu je čtyřiasedmdesát, udělal na mě velký dojem. Přitom na pódiu jen tři hodiny zpívá a mluví, ale má kolem sebe auru, neuvěřitelné charisma. Musel jsem se na něj jít podívat ještě jednou. Na koncerty přitom chodím dost často, ale Cohen mě odrovnal. Když na konci zazpíval If It Be Your Will, nebyl podle mě nikdo, koho to nerozbrečelo.

Stejně jako v Praze...
Lidi brečeli, bylo to skoro jako nějaký náboženský zážitek.

Vám je padesát, předpokládám, že například milostné balady píšete jinak než v devatenácti...
Změna spočívá v tom, že umíte psát líp, znáte víc triků, máte bohatší slovník. Nevýhoda naopak je, že v sobě máte míň zvědavosti. V devatenácti je před vámi nekonečně možností, otevřená kniha. Jenomže jakmile se vám něco povede, příště už musíte dávat pozor, abyste se neopakoval. Tak to bývá u všech umělců. Kdykoliv přijdou U2 s novou baladou, všichni ji budou srovnávat s jejich skvělou písničkou One.

Od Roxette mám nejraději skladbu Joyride, takže s ní budu i ty nové srovnávat...
Ale to je fakt skvělá popová věc! Když jsem ji psal, věděl jsem, že z ní bude monstrum. Přesně si pamatuju, jak jsem ji kdysi psal doma v Halmstadu jen s kytarou v malém podkrovním bytě. Moje tehdejší přítelkyně a dnešní manželka mi nechala vzkaz "Ahoj, ty blázne, miluju tě", připadalo mi to jako skvělý refrén. Zajímavé, že máte nejraději právě Joyride.

Podívejte se na klip, rozhovor pokračuje dole

Asi proto, že rovnou nastoupí s chytlavým refrénem. Mimo Roxette jste bodoval také dvojalbem věnovaným vašemu otci, Kurtovi, nejrychlejšímu instalatérovi Západu, jak zní název jedné skladby. Opravdu byl takový?
Pamatujete britského komika Bennyho Hilla? V sedmdesátých letech měl hit s písničkou Ernie, nejrychlejší mlékař Západu. Vzpomněl jsem si na něj, když jsem hledal nonsensové a legrační názvy pro instrumentální skladby na desku. Táta byl instalatér a jmenoval se Kurt, takže šlo o takový rodinný vtip.

Z názvu jsem měl pocit, že jste jako kluk byl na otce pyšný. Je to tak?
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Otec zemřel v roce 1979, takže ani nevím, jestli by byl pyšný on na mě, protože se mojí hudební kariéry nedožil. Ale neřekl bych, že jsem na něj byl jako dítě pyšný. Byl to dobrý chlap, ale jeden z těch, kteří pracují tak tvrdě, že když se podívám na své dětství, většinu času jsem strávil s mámou a od táty dostával peníze, jen ne čas. Byl pořád v práci.

Kapela jako dvojice zpěvačky a hudebníka byla kdysi dost oblíbená, kromě vás existovali Cocteau Twins, Eurythmics či Yazoo, dnes jsou slavní třeba rockoví White Stripes, bubenice s kytaristou. Máte dojem, že jste ten soběstačný dvojčlenný model zpopularizovali?
Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel. S Roxette jsme měli skvělou kariéru, spíš ještě máme, protože nás často hrají v rádiích. Ale nepřišli jsme s ničím převratným, vyšli jsme z kořenů rockové a popové hudby a jen jsme "předali pochodeň dál", stejně jako ABBA.

Píše se, že vám každý rok nabízejí reprezentovat Švédsko v soutěži Eurovize, kde ABBA začínala... Počkejte, proč se smějete? Vám ta soutěž přijde legrační?
To víte, že ano. Každý rok si u nás pořadatelé můžou vybrat čtyři divoké karty a poslat čtyři autory přímo do soutěže. Nevím, k čemu by mi to bylo, stejně se na tu show nikdy nedívám. Prostě mi nepřipadá, že bych tam patřil, a to už se nezmění. Přitom jsem už pro Eurovizi dvě písničky napsal - v osmdesátém šestém jsem byl ve Švédsku druhý, o šest let dřív poslední, ale to jsem byl hodně mladý.

Bob Dylan promluvil a probral Obamu, Hitlera i Stones - čtěte ZDE

Diana Krall - intimní i pro zástupy - čtěte ZDE

Skandinávská a zvlášť švédská hudba je teď nesmírně populární, nejen pop, ale i indie rock nebo jazz. Jaký dojem z toho máte coby jeden z domácích?
V USA mám na stanici Sirius Satellite Radio každou středu rozhlasový pořad, vždycky po tematické hodině, kterou připravuje Bob Dylan. Nedávno jsem si všiml toho, co říkáte - z téhle země vychází tolik zajímavé hudby, že z ní není těžké sestavit týdně tříhodinový program. Samozřejmě nám pomáhá, že většina Švédska mluví slušně anglicky, což třeba v Německu není nutné, protože němčina je rozšířený jazyk. A když jsem o švédské hudbě mluvil s Bennym ze skupiny ABBA, tvrdil, že většina naší hudby je silně melodická, což podle něj vychází ze švédské lidové hudby.

Roxette u nás hráli, vy sám tu máte sólový koncert poprvé 23. dubna v Praze. Přijde zlomek publika, protože vaše jméno tak známé není. Nevadí vám to?
Dobře si to uvědomuji. Znají Roxette, ale ne Pera Gessla. Na Roxette by přišlo šest nebo osm tisíc lidí, na můj koncert desetina. Při hudbě, kterou jsem napsal, se lidi po celém světě milují nebo vychovávají děti, znají ty písničky zpaměti, ale nevědí, kdo jsem. Tak to prostě je.

Kdyby měly kapely své epitafy, co by tam jednou měli napsáno Roxette?
To tedy nevím... Třeba tohle: když jsme vydali první desku s výběrem hitů, pojmenovali jsme ji Don't Bore Us, Get to the Chorus (Nenuďte nás a zazpívejte refrén). I když to je v jistém smyslu arogantní název, strašně se mi líbil. Sice se podle něj zdá, že jediné, na čem záleží, je chytlavý refrén, ale ten název dobře vystihuje hudební epochu šedesátých let, z které vycházím, dobu singlů a hitů. To k nám patří.
-

Nejslavnějí hity Roxette:
- The Look (1988)
- Listen to Your Heart (1988)
- It Must Have Been Love (zaznělo ve filmu Pretty Woman, 1990)
- Joyride (1991)
- Dressed for Success (1988)
- Sleeping in My Car (1994)
- I Wish I Could Fly (1999)
- The Centre of the Heart (2001)

Vydaná alba:
- Pearls of Passion (1986)
- Look Sharp! (1988)
- Joyride (1991)
- Tourism (1992)
- Crash! Boom! Bang! (1994)
- Have a Nice Day (1999)
- Room Service (2001)