Paříž nabízí Warholovu krásu povrchu

Výstava amerického umělce Andyho Warhola (1928 až 1987), kterou aktuálně hostí pařížský Grand Palais, je událostí srovnatelnou s loňskou přehlídkou Vincenta van Gogha ve Vídni: galerie se vynasnažila předvést umělcovo dílo nově - a návštěvníci to oceňují maximálním zájmem. Palác je v neustálém obležení, na každém obraze visí neproniknutelný hrozen návštěvníků.

Déja vu

Obrazů je v sálech rozvěšeno na sto padesát, přičemž o každém druhém se dá říct, že už jsme jej viděli někdy dříve, někde jinde. Kurátoři se totiž navzdory monumentálnímu rozměru expozice nevydali cestou retrospektivy, která by sledovala umělcův zrod a vývoj, zkoumala vztah jeho málo známých raných pláten, malovaných v živelném, expresivním duchu, a jeho vrcholné tvorby, na niž skvěle pasuje pojem pop-art. Pařížská expozice stojí na jedné noze: těží z Warholových prací ze šedesátých až osmdesátých let, z jeho specifické portrétní tvorby, kterou ovšem vsazuje do širších a leckdy objevných souvislostí.

V galerii je po boku autorsky interpretovaných, tedy na různý způsob kolorovaných a šikovně retušovaných tváří společenských a kulturních ikon zejména šedesátých let vystaveno několik výchozích materiálů těchto portrétů - filmová políčka a fotografie, které většinou pořizoval Warhol sám a následně z nich vybíral nejzdařilejší kousky k uměleckému zpracování.

Vedle toho jsou k vidění ukázky autorovy volné fotografické tvorby a obálky jeho magazínu Interview. Jako bonus pro otrlého diváka je zařazen jeden z Warholových experimentálních filmů, osmihodinový pohled na newyorský mrakodrap Empire State Building.

Andy Warhol, jehož kořeny sahají do slovenských Medzilaborců, platí za umělce, který dokázal beze zbytku vytěžit vizuální potenciál své doby - a nejen v americkém kontextu. Snímal a následně výtvarně přetavoval populární tváře krásných žen a vlivných mužů, herců, hudebníků, módních návrhářů, politiků i zbohatlíků, od Micka Jaggera přes Liz Taylorovou po Maa Ce-tunga. Varioval a množil symbolické zkratky poválečného amerického života: elektrické křeslo i láhev od coca-coly, Ježíše stejně jako dolarovou bankovku. Obecně vzato popularizoval už tak populární banalitu a stereotyp euroamerické civilizace, její konzumní prázdnotu povýšil na umělecké dílo.

---

GALERIE Z TÉTO WARHOLOVY VÝSTAVY:

Přelomová výstava ukazuje Andyho Warhola jako mistra portrétu

---

Banální, nebo geniální?

Nelze mu v tomhle počínání upřít šikovnost a důmysl: ze svých prací dokázal náramně finančně profitovat a navíc si nikoho ze zpodobovaných nepustil k tělu. Warholovo dílo prozrazuje autora chladné, spekulativní senzibility, emocionálně netečného výtvarníka. Zobrazuje-li nahotu, je asexuální; portrétuje-li člověka s bohatým osobním příběhem, ať Freuda, Einsteina, Kafku nebo Gershwina, zůstane u dokonalosti výrazu. To je nakonec jediné, co z Warhola v divákovi uvízne: krása povrchu. V jeho plátnech - a výstava v Grand Palais to znovu potvrzuje - si divák nepočte: znaky jeho obrazů k ničemu neodkazují, zobrazují jen samy sebe.

Ale proč se potom před výstavní síní tísní natěšené davy? Jaké touhy si diváci do umělcova díla promítají? A můžeme pak vůbec s Warholem spojovat banalitu, když zřejmě otevřel téma nosné nejen pro výtvarné umění, ale i pro kontext sociologický či psychologický? Ostatně pařížská výstava se jmenuje mnohoznačně: Velký svět Andyho Warhola.

Autor je výtvarný a literární kritik

Velký svět Andyho Warhola. Grand Palais, Paříž. Výstava potrvá do 13. července 2009.

SAMÉ ZNÁMÉ TVÁŘE. Návštěvnice pařížské výstavy Andyho Warhola stojí před portrétem amerického senátora a někdejšího neúspěšného prezidentského kandidáta George McGoverna. Expozice je plná tváří známých žen a mužů. Warhol si na jejich portrétování »založil živnost«.