Anna Šabatová: Kdopak to "navštívil" Krupku?

Starozákonní moudrost praví, že přemoci nepřítele může jen ten, kdo zná jeho jméno. Tisíciletí na tomto postřehu prakticky nic nezměnila. I dnes platí, že chceme-li úspěšně čelit nebezpečí, je třeba jej nejdřív přesně pojmenovat.

Aby bylo jasno, nechystám se teď psát o chřipkové epidemii, ale o rasisticky motivovaném násilí.

Proboha!

Problém, který se nám všem aktuálně připomněl vítkovskou tragédií, má jeden z kořenů i v ohýbání jazyka. Místo přesného označení "rasisticky motivovaný útok" (ve vítkovském případě pak pokus o vraždu) se ustálilo klišé "čin by možná mohl mít rasový podtext, ale ten se zatím neprokázal".

Ani ve Vítkově, ani v předchozích případech ale přece nešlo o žádný "rasový podtext". Zásadní a jedinou motivací pachatelů byla rasová nenávist. Je pokrytecké se tvářit, že motivů může být nepřeberné množství, že to mohou být dluhy, žárlivost, osobní nevraživost, případně něco dalšího, co si oběti "zavinily" samy.

Eufemistická pojmenovávání přinášejí jediný efekt: rozmělňují hrůzu a snižují citlivost společnosti k nebezpečí. Je možné uvažovat, zda by důsledné vyšetřování předchozích rasisticky motivovaných žhářských útoků nebylo zabránilo tomu mimořádně tragickému poslednímu.

Příznakem abnormality při referování o trestných činech spáchaných z nenávisti je také fakt, že se probírá, jak řádně oběti žily. Zda s nimi "byly problémy" nebo ne. Téměř vždy se dozvíme, že rodiny byly "bezproblémové": děti chodily do školy, nikomu neškodily.

Světe, div se. Nenastavuje to zrcadlo spíše našim předsudkům? Je přece nepřípadné se tím zabývat, byť to často činí novináři v dobré víře přiblížit oběti lidsky čtenáři. Proboha, byl by čin snad méně hrůzný, kdyby děti nechodily do školy a nejezdily na výlety? To už jsme takto otupěli?

"My" proti "nim"

Referovat o sobotních událostech v Krupce, s použitím slov "znesvářené tábory" (26. 4. ČT 24 - Události), je nepřístojné. Takové pojmenování vytváří zcela falešný rámec, jako by šlo o konflikt Romů v Krupce a příslušníků Dělnické strany, kteří si navzájem vyřizují nějaké své účty. Policie se je snaží oddělit, aby se neservali, a pro zbytek společnosti je to jakési divadlo.

Jediným řešením je přece postavit se jednoznačně na stranu obětí a manýry pravicových radikálů odsoudit morálně i doslova, pokud překračují zákon. "My" budou Romové i majoritní společnost a "oni" budou neonacisti.

Neschopnost analyzovat skutečný obsah sdělení "Čechy Čechům" nebo "Nic než národ" svědčí o tom, že policie, správní orgány a koneckonců i novináři neberou problém skutečně vážně. V jistém smyslu se to vztahuje na celou společnost.

Slavný český lingvista Vilém Mathesius ve svých Jazykozpytných poznámkách k řečnické výstavbě napsal, že "obecně zaměřený význam lexikálních jednotek se mění významovou výstavbou kontextu ve význam jednoznačný".

Každý mluvený komunikační akt se skládá z toho, co je řečeno, jaký byl záměr řečeného a jak bylo sdělení pochopeno. Analyzujeme-li v těchto aspektech poctivě heslo "Čechy Čechům", skandované opakovaně právě v blízkosti romských sídlišť, nemůžeme dospět k jinému závěru: Čechy by měly patřit jenom etnickým Čechům. A tedy nepatří Romům a jiným skupinám, které nejsou etnickými Čechy. Pokud jim nepatří, je logickým důsledkem, že nemají mít stejná práva jako etničtí Češi.

Tento pokřik přitom zcela běžně tolerují jak policisté, tak správní orgány a pomíjejí ho i odborníci, jichž se média pravidelně dotazují. Jeho skutečný význam, zamýšlený neonacisty, ale Romové jako hlavní adresáti tohoto sdělení dobře chápou. Proto má úřad a policie akci s takovým skandováním okamžitě rozpustit. Toto jednání má totiž za cíl "popírat nebo omezovat práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, nebo rozněcovat nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů", jak uvádí shromažďovací zákon.

Mluvit a polykat arzén

To, jak o věcech referujeme a jak je pojmenováváme, je velmi důležité a má to významný vliv na to, co se ve společnosti děje.

Ne nadarmo se snažíme zpětně pochopit, jak působil jazyk třetí říše na její společenskou realitu. "Slova mohou působit jako nepatrné dávky arzénu: polykáme je bezděky, zdánlivě nepůsobí, ale po určité době člověka otráví," napsal Viktor Klemperer, nejznámější analytik jazyka nacistické moci.

Uvědomovat si, jak píšeme a mluvíme, je důležité nejen v totalitních systémech, ale i v demokratické společnosti.

Autorka je předsedkyní Českého helsinského výboru