Slawomir Debski, Svante E. Cornell: Nesmíme lámat hůl nad Východem

Před 20 lety dal pád komunismu ve střední Evropě světu novou naději na mír, bezpečnost a svrchované právo každé země zvolit si vlastní cestu rozvoje. Rozšířená unie, která sjednocuje státy z obou stran někdejší železné opony, dnes může dát východní Evropě stejnou naději.

V době, kdy udeřila krize, cítili politici v celé unii pokušení upřednostnit národní priority před evropskou solidaritou. Elity, které se po dvě dekády tak vehementně zasazovaly za posílení spolupráce uvnitř Evropy, dnes někdy bohužel samy přispívají k protiintegrační agendě.

Tyto odstředivé tendence zpochybňují samotnou ideu "Evropy celistvé, svobodné a mírové", jejímž symbolem se unie stala. Mají důsledky nejen pro vedoucí roli Evropy na globální úrovni, ale ještě bezprostředněji i na její pokračující schopnost působit jako stabilizující síla.

Nikde to neplatí více než bezprostředně na východ od unijních hranic. Budoucnost Ukrajiny, Moldávie, Gruzie, Arménie, Ázerbájdžánu a Běloruska, kde dohromady žije 80 milionů lidí, bude mít na unii značný dopad. V současnosti leží tyto země na půl cesty mezi demokracií a postsovětskou formou neoautoritářství.

V ulicích a na náměstích Kyjeva, Minsku a Tbilisi - tedy v místech, kde společnost nikdy nepoznala skutečnou vládu zákona - jsme viděli, jak se lidé halí do evropské vlajky a jsou ochotni riskovat život za možnost svobodně si zvolit vládu. Východní Evropa však dnes mimořádně trpí hospodářskou krizí. Ukrajina je na pokraji bankrotu, Bělorusko a Moldávie mají problémy a možná budou nuceny následovat příklad Kyrgyzstánu a obětovat svůj vztah se Západem za ruskou finanční pomoc.

Východoevropské státy potřebují vazby na unii, které by dokázaly krátkodobě stabilizovat jejich ekonomiky. Dlouhodobě by pak poskytovaly institucionální stimul pro jejich hospodářský a politický vývoj směrem k demokracii. Ze strategického hlediska to přispěje k boji proti symbióze mezi politikou, byznysem a zločinností, která ve východní Evropě převládá a má nepříznivé dopady na unii.

Za tímto účelem zformulovaly Polsko a Švédsko v květnu 2008 myšlenku "východního partnerství" mezi unií a jejími východními sousedy. V červnu 2008 přijala tento návrh Evropská rada a po rusko-gruzínské válce dostala myšlenka nový impulz.

Návrh je plánem komplexní spolupráce mezi unií a těmi zeměmi, které nejvíce pokročily při zavádění Evropské politiky sousedství. Z těchto důvodů není ekonomická krize výmluvou pro nečinnost na straně EU. Právě naopak. Pomoc unie by stála mnohem méně než důsledky kolapsu byť jen jediné z těchto zemí.

Není důvod tvrdit, že východní partnerství je namířeno proti jakékoliv vnější mocnosti, jako je Rusko. Před několika lety odmítla Moskva nabídku unie na začlenění do Evropské politiky sousedství (EPS). Rusko si nárokovalo speciální status, a tak ho dostalo. Nikdy by však Rusko nemělo získat právo veta nad rámcem a intenzitou vztahů unie s jejími východními sousedy.

Obyvatelé východní Evropy by měli získat vizi začleňování do širší evropské rodiny včetně možnosti cestovat a svobodně obchodovat se svými protějšky za hranicemi. Tyto hranice by se pak měly stát oblastmi spolupráce a prosperity, nikoliv strohými dělicími liniemi mezi bohatými a chudými.

Posun agendy Východního partnerství vpřed by proto Evropské unii umožnil dát najevo sílu i spolehlivost. A ukázat vnějšímu světu, že ani hospodářské otřesy jí nezabrání v prosazování jejích hodnot a utváření světa. Přinejmenším tedy v jejím bezprostředním sousedství.

Slawomir D#234#bski je ředitelem Polského institutu zahraničních věcí se sídlem ve Varšavě. Svante E. Cornell je ředitelem Institutu pro bezpečnostní a rozvojovou politiku se sídlem ve Stockholmu.