Jana Šrámková: Název knihy jsem musela bránit

Novela Hruškadóttir Jany Šrámkové (1982) dosáhla na poměry debutu mnoho - pozitivní čtenářské i kritické přijetí, nedávno podtržené získáním Ortenovy ceny. Neokázalý text o přátelství, lásce a ztrácení uvedl do české literatury vypravěčský talent s citem pro detail a přirozené vylíčení emocí.

Šrámková, která vystudovala teologii a nyní dokončuje Literární akademii Josefa Škvoreckého, napsala v Hruškadóttir příběh plaché dívky, která najde vše, co ji schází, jen aby o to vzápětí přišla.

Po vydání Hruškadóttir se o vás hodně začalo psát v médiích. Jak se vyrovnáváte s novinářskými výklady vaší knihy?

Vypustit vlastní text do světa je pro mě poměrně intimní záležitost. Ale v tomhle ohledu vidím jako daleko choulostivější, jak zareagují lidé, které znám a kterých si vážím, než média a jakási abstraktní veřejnost. Ale některé novinářské výkony jsou skutečně překvapivé husarské kousky, docela mě to baví pozorovat.

Zkuste svůj debut stručně charakterizovat...

To je zadání pro kohokoliv jiného než pro autora. Kdybych to v jedné větě dokázala, byla bych napsala aforismus, a ne novelu. Ale jistě - je to příběh plaché dívky, která v prázdninové retrospektivě vykreslí posledních pár let svého života. V nich našla všechno, co jí kdy chybělo, a zase o to přišla. Text je spíš náznakový, poskrovnu příběhu, hodně bloumání, pozorování a vzpomínání.

Co bylo na počátku vašeho textu? Měla jste jasnou představu o výsledném tvaru, nebo se rodil až během psaní?

Nápad se zrodil nad biblickou knihou Jób, čistě ze zvědavosti, jestli se ten příběh dá uchopit i z úplně jiné strany, třeba z perspektivy nějaké marginální postavy. A jakmile dostal základní obrysy, začal žít vlastním životem. Jak se vyvíjely jednotlivé postavy, přetvářely postupně všechno, co jsem zamýšlela. Těžiště příběhu se přesunulo od akce k reflexi, od událostí ke vztahům. A během psaní se všechno úporně zavinulo do sebe, takže z plánu velkého vyprávění zbyl takový kokon.

Knihu lze číst také jako metaforu překračování hranice mezi dětstvím a dospělostí. Jak určující byla tahle životní zkušenost pro vás?

Váhám, na které straně barikády právě stojím. Prožívám to nějak pozpátku. Vždycky jsem byla uvědomělé a rozumné dítě, dospělé tak někdy od dvanácti. Všechno jsem měla srovnané, na něco spoléhala a systematicky šla za určitými cíli. A až relativně pozdě přišla ta fáze, kdy jsem si uvědomila, jak je všechno, na čem stavím, zoufale neautentické a odrolilo se to jako omítka. Člověk zůstal viset ve vzduchoprázdnu, kde se nedá šlápnout jinam než vedle, tedy něco jako opožděná puberta. A přes tu jsem se snad propracovala k dětství. Samozřejmě už reflektovanému, ale učím se dělat první kroky na nohách, které sice za moc nestojí, ale jsou snad opravdu moje.

Jak snáší autorka to, že mnozí mají tendenci vnímat její dílo jako absolutní autobiografii?

Člověku sem tam zatrne, jak to ponesou jeho blízcí, kterých se závěry takového naivního čtení můžou taky týkat, ale jinak si to dost užívám. Vybavuje se mi věta z hodin literatury, že autor o sobě vytvářel pověst takovou a takovou nebo si budoval nějakou masku. Dochází mi, že v téhle oblasti rozhodně není třeba být aktivní, někdo to za vás stoprocentně udělá.

Jakuba Katalpa, spisovatelka - čtěte ZDE

Jaké pocity ve vás převládaly, když jste vyprávění definitivně uzavřela?

Velká úleva. Skončil tím nejen pracovní projekt, ale i kapitola života, kterou jsem trávila v kůži několika svých postav. Taky jsem do příběhu vtělila různá svá tápání a otázky a ony se tím překvapivě nějak uzavřely. Ne zodpověděly, ale přestaly vytrčovat.

Hruškadóttir přináší žánrové označení "islandská novela". Co se pod touhle nálepkou vybaví vám?

Vybaví se mi hlavně boj o název knížky, který je trochu obskurní a nesrozumitelný, takže jsem ho musela v nakladatelství bránit, aby prošel. Právě jako určitá vysvětlivka k -dóttir vznikl ten lehce mystifikační podtitul. Ale zatím si nikdo, kdo si knihu koupil v očekávání příběhu z dalekého severu, nestěžoval. Třeba čtenářům dochází, že severská atmosféra znamená víc než koupit letenky.

Víra tvoří nedílnou součást knihy. Do jaké míry utváří vaše psaní a literární myšlení?

Víra je pevnou součástí toho, kdo jsem, a přes tuhle hloubkovou strukturu jistě nějak utváří také moje psaní. Což ovšem nutně znamená, že proces probíhá i opačně. Ale jak moje psaní a literární myšlení ovlivňuje mou víru, se radši ještě neptejte. Na to je brzo. Jsem ve fázi výzkumu.

Dokázala byste pojmenovat, jak se ve vás rodila tolik chválená schopnost vyprávět?

Tahle otázka mě děsí. Nevím, jestli je to tak úplně schopnost, něco, co jsem kdesi získala a mám. Prostě se to podařilo, zatím v případě jedné tenké novely. Jistě lze mluvit o všem, co člověk načetl, o kurzech tvůrčího psaní, o teoretické přípravě. Ale cítím, že vyprávění bude vždycky krok do prázdna. Což je omamné i stresující.

"PANÍ HRUŠKOVÁ" Příznivé kritiky i zájem čtenářů provází debut mladé prozaičky Jany Šrámkové nazvaný Hruškadóttir. Zvláštnost názvu má "vysvětlit" podtitul "islandská novela" (dóttir je obdoba českého přechylování ženských příjmení). foto: HN - martin svozílek