Boulez: Janáček je výlučný, nemá žádné následovníky

Poprvé se s hudbou Leoše Janáčka setkal Pierre Boulez v roce 1956. A jak říká v rozhovoru pro HN, chytla ho a nepustila dodnes. Minulý týden, třiapadesát let po osudovém "setkání", převzal francouzský skladatel, dirigent, teoretik a organizátor Boulez (1925) čestnou hodnost Doctor Honoris Causa Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Kromě Boulezových zásluh o současné hudební umění získal čestný doktorát právě jako ocenění za péči o Janáčkův odkaz.

Kdy jste poprvé uslyšel jméno Leoš Janáček?

Poměrně pozdě. Během studií na pařížské konzervatoři, navzdory tomu, že mým profesorem byl Olivier Messiaen, člověk širokého duchovního obzoru, nepadla o Janáčkovi ani zmínka. Snad poprvé jsem se se jménem Janáček setkal, když v Paříži hostovala Komická opera Berlín se slavnou Felsensteinovou inscenací Příhod lišky Bystroušky. Ale neměl jsem příležitost představení navštívit. Janáček byl tehdy pro Paříž úplné novum, nevědělo se tu nic o jeho operách, ani o jeho orchestrální nebo komorní tvorbě. V jedné knihovně jsem pak náhodou narazil na partituru Zápisníku zmizelého, která mě získala svou originalitou. Janáčkova hudba mě chytla a nepustila dodnes, pochopitelně, že se můj vztah a obdiv k tomuto skladateli s přibývajícími roky prohlubovaly. Ale k tomu prvému kontaktu došlo, až když mi bylo asi jednatřicet, tedy kolem roku 1956.

Se kterými Janáčkovými díly jste pak jako interpret začínal?

Se Zápisníkem zmizelého, s Lašskými tanci, ale ty na mě nějak dvakrát nezapůsobily, a se Sinfoniettou. Tu jsem pak naopak z janáčkovského repertoáru dirigoval a diriguji nejčastěji.

Existuje nějaká Janáčkova skladba, které jste těžko "přicházel na kloub"?

Potíže mi nečinila žádná. Osobně si nejvíc vážím děl, která vznikla tak deset dvanáct let před skladatelovou smrtí. V nich je Janáček naprosto originální a neopakovatelný, zkrátka geniální samorost. Naopak ve svých raných skladbách navazuje na své předchůdce, třeba na Dvořáka. Janáčkova výlučnost se projevuje také v tom, že nemá žádné následovníky. A vlastně je pro svou originalitu ani mít nemůže.

Je Janáček jediný český autor, jehož díla dirigujete?

Ne. Ale nejčastějším. Zabýval jsem se třeba také Dvořákem, Smetanou nebo Martinů. Mými favority jsou však především skladatelé, kteří tvoří základy hudby dvacátého století, kromě Janáčka tedy Debussy, Mahler, Schönberg, Stravinskij, Berg, Bartók, Webern, Messiaen. A z těch starších klasiků samozřejmě Beethoven, Schumann, Berlioz, Bruckner a Wagner se svými operami.

To jste se na Bayreuthských slavnostních hrách v roce 1976 poprvé sešel se svým krajanem, režisérem Patricem Chéreauem při legendárním nastudování Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův...

Ano a padli jsme si "do oka". Že ale tento "Ring" takzvaně vejde do dějin, to ze začátku neočekával nikdo. Nastudování Prstenu Nibelungova naráželo totiž ze začátku na tvrdý odpor konzervativnější části publika: ctihodní pánové a respektovaní podnikatelé neváhali dokonce sáhnout po píšťalkách, jen aby nás mohli vypískat, a dát tak najevo svůj odpor. Když ale po pár letech došlo k derniéře tohoto našeho pojetí tetralogie, které přesouvalo děj do období brutálního kapitalismu, ovace snad trvaly tři čtvrtě hodiny a leckteří diváci brečeli. Podruhé jsem se s Patricem Chéreauem sešel v Paříži při Bergově Lulu a potřetí před třemi roky ve Vídni, kde jsme uvedli Janáčkův operní epilog Z mrtvého domu.

Inscenace znamenala triumf, který se pak opakoval v Amsterodamu a na festivalu v Aix-en-Provence. Přesto už operu dirigovat nechcete. Co vás vedlo k takovému rozhodnutí a je vůbec definitivní?

To rozhodně. Každá nová operní inscenace sebere strašně moc času. A já jsem byl zvyklý s režiséry spolupracovat od jejího prvopočátku a vždy co nejúžeji. A tak jeden operní titul pro mě znamenal měsíc permanentního studia a příprav. A možná i pár dnů navíc. Koncert připravujete pouhé dny a vejdete se tak s programem zpravidla do jediného týdne. Je mi čtyřiaosmdesát, chci se proto také věnovat sobě, vlastní tvorbě.

Vybral jste si Janáčkův operní epilog Z mrtvého domu za tečku vaší dráhy operního dirigenta náhodou, nebo naopak záměrně?

Když se loučíte s operou, vyberete si dílo, k němuž máte vztah. Z mrtvého domu je nekonvenční opera. Leckteří se ale domnívají, že tato opera musí být nudná: chybí v ní milostný motiv, zpívají skoro výlučně samí chlapi, málo se tu vlastně děje, o životě se tu v dlouhých monolozích spíš vypráví, než aby se to odehrávalo před zraky diváků. A pak, vězeňské prostředí, v němž se celá opera odehrává, je už svou podstatou permanentně temné. Ale nebyl by to Dostojevskij, nebyl by to Janáček, aby nakonec nevzniklo strhující operní drama! Opera sice má tři stěžejní role, ale zajímavá je právě ta různorodost, to množství malých postav, z nichž každá má svou charakteristiku, kterou se Chéreauovi podařilo mistrně profilovat.

Z vašich odpovědí vyzařuje láska k opeře, ale přesto jste se kdysi jako rozhněvaný bouřlivák - "terorista" - nechal slyšet, že by všechny operní domy bylo záhodno vyhodit do povětří, což policie brala vážně...

Ano, veřejně jsem prohlásil, že chci vyhodit všechny operní domy do povětří. Ale hned jsem také dodal, že by to byl drahý špás. Ale vážněji. Mínil jsem tím, že chci vymítit z opery všechna ta její klišé, stereotypy, zlozvyky, muzeální veteš. I opera musí přece být moderním divadlem, moderním dramatem.

DOKTOR BOULEZ. Francouzský skladatel a dirigent Pierre Boulez navštívil minulý týden Brno, aby tu řevzal čestný doktorát Janáčkovy akademie múzických umění. Ten získal mimo jiné za interpretaci Janáčkovy hudby.
FOTO: ČTK