Iva Bittová: Její Američané jí rozumějí

Ivu Bittovou jsem zastihla začátkem června v jejím oblíbeném Art Hotelu kousek od pražské Letné. "Bydlím tu pokaždé," vysvětlila mi hudebnice, která už tři roky žije ve Spojených státech, "mám tu svůj pokoj úplně nahoře, a mám ho ráda - je tam ticho." Tentokrát ji do Česka přivedlo krátké turné, jehož součástí byly i koncerty v Londýně a Poznani.
Zastihnout Bittovou aspoň na půl hodiny je skoro nemožné. Buď je neustále na cestách nebo ve svém novém domově v Americe. Poté, co jihomoravské Lelekovice vyměnila za Hudson Valley, vzdálené dvě hodiny od Manhattanu, se její kariéra rozjela neuvěřitelným tempem. Vystupuje ve slavné Carnegie Hall a ke spolupráci si může přizvat slavná jména alternativní hudby, třeba Lou Reeda, Toma Waitse nebo Laurie Andersonovou.
V srpnu vyráží na své evropské turné, které odstartuje v Itálii, pak jede do Německa, Belgie, potom bude v Česku a Chorvatsku. A v září zahájí festival Struny podzimu. Přesto Iva Bittová vypadá stejně plná energie, jak ji lidé znají z pódií.
"Příští měsíc mi bude jedenapadesát. Snažím se, abych byla zdravá. Měla bych zajet aspoň na tři dny do rehabilitačního střediska v Čeladné, nechat se omladit," směje se a vzpomene si na svou největší vášen: "Hudba mě omlazuje, a dokud to tak bude, nebojím se."

Žila jste v Lelekovicích u Brna, teď jste se usadila v Hudson Valley ve státě New York. Nestýská se vám?
Pořád jsem někde ve vzduchu, stesk necítím. Když někde žiju, musím si tam vytvořit takové zázemí, abych se tam ráda vracela. A teď cítím, že úrodnou půdu, soustředění a klid k práci jsem si ve velmi krátké době vytvořila tam. Dokud to bude fungovat, není co měnit. Do Česka jezdím ráda, těším se na všechny známé, ale v Lelekovicích se zkrátka narušilo klima.

Co se stalo?
Město se rozrůstá, Lelekovice už nejsou samota, a s tím souvisí třeba rozvoj dopravy. A obec mi tvrdošíjně postavila zastávku pod okna, což tak nabouralo mou pohodu, že tam nemůžu být dlouho. Ve Státech mám prostor, který mi dovolí nadechnout se - to potřebuju. V zimě vidím tři sousední domy, ale v létě jsou schované za javory, které se na podzim neuvěřitelně barví. Pod okny mám srnky, miliony veverek, jsou tam kojoti, lišky, medvědi, dokonce želvy, u jezírka divoké kachny... Na terasu chodím kontrolovat hnízdo s pěti ptačími vajíčky... Pro mě je klid a ticho důležité - při intenzivním cestování musím někde nabrat síly. Nemůžu se prezentovat unavená a na pokraji sil.

Cestování už vás tolik nebaví?
Hodně jsem na cestách už od dob Divadla na provázku, které v osmdesátých letech hrálo všude po světě jako avantgardní divadlo. Tehdy jsem byla mladá a víc si to užívala, teď už je to větší zodpovědnost, větší příprava, ale na cestách jsem prakticky od sedmnácti let. Hlavní impulz přišel zřejmě v roce 2003, kdy jsem hrála na vyhlášené umělecké univerzitě Bard College - ta právě sídlí v Hudson Valley, jež je vzdáleno asi jednu hodinu a tři čtvrtě od New Yorku. Ve Státech jsem měla premiéru v roce 2004 v opeře Don Giovanni, hrála jsem Donnu Elvíru, a protože jsme tam zkoušeli, strávila jsem v Americe delší dobu. Produkce mi pronajala domeček, měla jsem k dispozici auto, jezdila na zkoušky do Bard College, a byla tím prostředím tak nadšená! Je to neuvěřitelný kus přírody. Vzpomínám si přesně na moment, kdy jsem říkala svému synovi Toníkovi, který vedle mě seděl v autě, jak je to tu krásný, že bychom tu mohli nějakou dobu žít.

Jak daleko bylo od nápadu v autě ke sbalení kufrů?
Ještě pár let. Přestěhovala jsem se až ve chvíli, kdy jsem začala spolupracovat s newyorskou hudební společností Bang on a Can a pořád jezdila tam a zpátky. Tehdy se naše spolupráce prohlubovala a já se před třemi lety zmínila, jestli bych nemohla získat pracovní vízum. Bylo to bez problémů - a i oni věděli, že bude snazší mít mě po ruce tam. Teď jsou mými zaměstnavateli.

Šlo to takhle lehce?
Snadné to tak úplně nebylo, oni jsou sice mým zaměstnavatelem, ale nikdo z nich za mě nebude dělat třeba newyorský řidičský průkaz. A práce kolem papírování a zařizování je pro mě taky dost vyčerpávající, ale pustila jsem se do boje, tak bojuju i na úřadě. Už jsem ve věku, kdy se občas něčeho zaleknu, přemýšlím, jestli to zvládnu, ale jsem ráda, vždyť co je vysilující, je i posilující.

Jak jste se k téhle experimentální skupině, která spolupracuje třeba s minimalistickým klavíristou Michaelem Nymanem, vlastně dostala?
Znám je už od roku 2000, kdy mě pozvali na jejich každoroční maraton. Je to opravdu dvacet čtyři hodin hudby, kdy se na pódiu střídají jejich hosté. Na maraton mě tehdy pozvali exkluzivně, což znamenalo, že jsem nesměla příjezdu do New Yorku nijak jinak využít. Ve výsledku jsem tam letěla proto, abych na pódiu odehrála své osmiminutové sólo. Po čtyřech letech mě pozvali k nahrávání a dalšímu koncertování. Tak vznikla Elida, kterou jsme hráli i v Carnegie Hall.
Jezdili jsme společně po Státech, byli jsme i tady a v Akropoli natočili DVD. Od té doby spolu hrajeme. Repertoár oživujeme o novou hudbu, napsala jsem pár nových skladeb, spolupráce s nimi je úžasná. Bang on a Can jsou ve středu soudobé alternativní hudby spolu s Meredith Monkovou, Phillem Glassem nebo Stevem Reichem. Je to velmi příjemné, do jisté míry to člověka ubezpečuje, že to, co dělá, dělá dobře a že to má smysl.

Možnost spolupracovat s takovými umělci jste měla až po odchodu do Států?
Ano, a na tomhle jsem si uvědomila jednu věc: nikdy jsem nevyužívala žádné propagace, promotion, nikam se nevnucovala, všechny impulzy přišly vždycky zvenčí. Ale až tam jsem si uvědomila, že tohle je moje cesta a že pořád pokračuje. U mě to není tak, že bych slávu měla ze dne na den. Jsou to etapy, a mám pocit, že je to tak správně. V USA zázemí mám, sice není takové, jaké je běžné u komerčních umělců, ale ti, které jsem jmenovala, a ještě třeba Laurie Andersonová, Tom Waits nebo Lou Reed mě znají, a já jsem tím jenom příjemně překvapená. Teprve teď to vyplouvá na povrch a zřejmě díky tomu, že se snažím nic neuspěchat, se nemusím bát, že by se na mě zapomnělo. Nepřemýšlím, kam až to může dojít, jsem spokojená už teď. A i kdybych si někdy řekla, s kým vším bych chtěla pracovat, můžu si to dovolit, protože oni moje nabídky s potěšením přijímají.

Na vašem webu jsem našla fotku, jak stojíte u svého plakátu před Carnegie Hall. Bylo vystoupení v Carnegie Hall váš splněný sen?
Spíš další příležitost. Teď už tam jsem každý rok, pro mě je to jako vystoupit v Rudolfinu. Je to větší slavnost, víc si toho považuju. Do takových sálů chodí trochu jiné publikum, které má možnost sledovat určitou úroveň programu a výkonu, takže je to i větší zodpovědnost. Ale vzpomínám si, že před prvním koncertem jsem se musela projít Central Parkem. Myslela jsem na to, jak to dopadne, ale stejně jsem si říkala, že o nic nejde, koncert jako každý jiný. Letos v lednu mě tam pozval Roby Lakatoš jako hosta, ten velký sál byl úplně vyprodaný! Zpívala jsem asi tři písničky, měla spoustu energie a lidi se mohli zbláznit, to tak sedlo! Ale už ten prostor znám, Carnegie Hall se nebojím, jsem tam ráda.

Co váš na Americe baví?
Pro mě je život ve Státech neuvěřitelná výzva a příležitost k tomu, abych byla lepší. Už jen kvůli tomu, že hraju se skvělými muzikanty. Je tam něco ve vzduchu, něco, co vás nakopne, inspiruje a otevírá další možnosti. Z toho důvodu tam chci setrvat.

Jak se v Americe daří vašemu synovi?
Za první dva roky, co tam je, Tonda udělal ve hře na klavír a v kompozici velké skoky... Navíc bude příští rok studovat poslední ročník střední školy a pak by se chtěl hlásit na hudební college. I pro něj je to příležitost, jak vystudovat dobrou hudební školu, kde může spojit své zájmy, tedy hru na piano, klasickou hudbu, jazz a kompozici. Starší syn Matouš žije v Česku.

Tyhle zájmy má odmala, nebo jste k tomu syny cíleně vedla?
Oba mí synové chodili od dětství do houslí, ale nezůstali u toho... Nikdo z rodiny nebyl schopný, přestože ochotný určitě, udržet je při tom, aby cvičili. Takže kdykoli jsem odjela, všechno zapomněli a pak jsme mohli začít znova. Piano je v tomto ohledu jednodušší, kam sáhnete, tam to ladí. Toník se učil šest let v Čechách, a když jsme přijeli sem, objevila jsem přípravné studium na konzervatoř právě na Bard College. Absolvoval čtyři semestry, ze školy přišlo doporučení, aby v klavíru pokračoval a aby chodil do performing class.

Co je performing class?
Pro to asi neexistuje český výraz, ale výuka spočívá v tom, že studenti se na hodině sejdou a před ostatními předvedou skladbu. Potom si o tom všichni povídají - o skladateli, o skladbě samotné, ale i o jejím praktickém provedení, jak by mělo vypadat, co by se do toho mělo vložit... To je podle mě skvělé: děti se otrkají, a zároveň to není jen dril mezi učitelem a žákem. Takhle nemají žádné zábrany vystupovat před publikem a taky umí o věcech mluvit. Naprosto otevřeně se nahlas kritizují i chválí, je to velice zdravé. Když jsem viděla, jak probíhá performing class, napadlo mě, že to by mohla být jedna z věcí, kterou by mě v budoucnu bavilo vést.

Váš mladší syn s vámi ale už dlouho vystupuje, ten by neměl mít před posluchači ostych.
Tonda měl se mnou na rozdíl od spolužáků štěstí: už v jeho čtrnácti letech jsem ho v Rakousku na festivalu vzala na pódium, a od té doby se mnou hraje pravidelně. Vystupoval se mnou v Brooklynu, teď jedeme do San Franciska, je zvyklý hrát před publikem. Taky jsem už několikrát váhala, jestli je připravený, ale on před lidmi zapne nějakou další baterku a dá do toho ještě víc, než když hraje doma. Dělá mi to dobře, cítím takovou zdravou hrdost.

Kvůli dětem jste začala spolupracovat s DJem Javesem?
To Matouš, můj starší syn, mě s taneční hudbou seznámil, a jsem za to ráda, protože jsem nechtěla být rodič, který celý tento proud hodí do jednoho pytle jako duc duc. Tanec mám ráda, brala jsem jako odreagování, když jsem si na hodinu před spaním šla zatančit a pak v klidu usnula. A většinou tam hrával Javas. Milan Tesař, tehdy producent brněnského klubu Mersey, navrhl, abychom s Javasem něco zkusili. Desce jsem bohužel nedala příliš mnoho prostoru: nechala jsem na Javasovi, aby vybral hudbu a já k tomu nahrála jenom zpěvy. Možná jsem se měla víc starat i o to, jak to bude znít ve výsledku. Ale na party chodili nadšení mladí lidé, bylo to spontánní, tak proč ne? Dalším počinem v tomto směru byla spolupráce s japonským skladatelem a DJem Susumu Jokotou, kterému jsem napsala, že bych si s ním zkusila někdy zazpívat. Poslala jsem mu své nahrávky a on mi okamžitě odpověděl. To mi přišlo hudebně mnohem zajímavější, on pak použil tři věci na své desce Walz. Susumu dělá neuvěřitelné mixy, je to na můj vkus sice trochu depresivní, ale má originální hudební svět. Líbí se mi to.

Nedávným filmem Tajnosti režisérky Alice Nellis jste se vrátila k hraní. Byl to váš vědomý návrat k herectví?
První impulz přišel od Honzy Svěráka, pak jsem se sešla s Alicí. Nebyl to cílený návrat k herectví, jen jsem měla období, kdy jsem potřebovala změnu. V Lelekovicích jsem byla strašně izolovaná, pořád sama s dětmi, denně jsem cvičila, a najednou přišlo pozvání, abych na měsíc a půl vypadla, a já ho přijala. Člověk občas potřebuje jinak přemýšlet - což se mi definitivně stalo po přestěhování, kdy jsem se musela zabývat jinými věcmi než dosud. Tajnosti byly předstupeň té změny, mám ten film ráda. Ale taky jsem četla recenzi, v níž se psalo, že "Bittová vůbec neumí hrát". Pak jsem ten film dala jednomu profesorovi z prestižní newyorské hudební školy, který mi společně s Baryšnikovem psal doporučení k získání zelené karty, a toho naopak můj výkon zaujal. Prý jak je přirozený, ojedinělý, niterný, dokonce mě srovnával s Barbrou Streisandovou. Ale kritiku beru, každý mě nějak vidí.

Říká se, že housle jsou dril. Máte někdy dny, kdy se vám na ně nechce sáhnout, a přesto se k tomu donutíte?
Housle jsou o zodpovědném přístupu, a ten jsem získala už v době Divadla na provázku. Třeba režisér Scherhaufer nám nic neříkal, nijak neradil, a když z nás nic nevylezlo, vůbec se s námi nebavil. Byli jsme nuceni si vytvořit zodpovědnost za svou práci sami - už od začátku. Když jsem to chtěla odfláknout, nevyplatilo se mi to, za nic to nestálo a nedalo mi to uspokojení. Brzy jsem díky tomu rozlišila, co jaké ovoce přináší, a proto jsem nikdy nepociťovala žádnou velkou trému. Všemu, nejen houslím, musíte věnovat čas, hledat věci okolo, snažit se.

Společně s Idou Kelarovou jste natočily jazzové DVD. Je v něčem snazší spolupracovat se sestrou?
Obě jsme tak vytížené a každá máme tak jiný směr, že to vlastně docela těžké bylo. To DVD jsem dělala hlavně kvůli sestře, a v některých věcech to chtělo víc času a víc zkoušet. Jsem ráda, že vzniklo, ale ještě radši bych byla, kdybychom ho mohly znovu nahrát ve studiu soustředěně na CD. Když to je s obrazem, je to jiné, ale hudebně bych ho chtěla dotáhnout do perfektní podoby, co se týče interpretace standardů. Ida je v jazzu víc doma, vyrůstala v tom. I když o sobě prohlašuje, že je romská zpěvačka, já si myslím, že by měla dělat jazz.
Pro mě to bylo něco nového, přestože spolupracuji s Georgem Mrazem. Od něho se učím, posloucháme spolu jazz... je rád, že se mnou si může víc vymýšlet a že vypadne z klasického jazzu. George můj přístup inspiruje a já se od něj zase učím klasickou jazzovou školu.

Celou dobu, co jste žila a pracovala v Česku, se vás snažili zařadit do nějakých škatulek. Nikdo moc nevěděl, jestli zpíváte operu, rock nebo hrajete na housle, jestli jste herečka anebo součást taneční scény. Už máte klid?
Už se od toho upouští... Občas sice ještě někdo má potřebu mě zařadit, ale snad už jsem jen "ta Bittová".

Řešili to takhle i ve Státech?
Nevím o tom.

Tady jste sice byla třicet let hvězdou nezávislé scény, ale prakticky jste stála na okraji. A jen co vytáhnete paty, chce s vámi dělat Laurie Andersonová a Lou Reed.
V Čechách mi často nerozuměli, ale už o tom nepřemýšlím. Pro mě je důležité vědět, že to dělám správně. Musí fungovat můj instinkt. Ani teď nejsem ve středu zájmu, spíš na okraji. Lidi buď získám během prvních pěti minut a mám je - anebo ne. Hudba je otázkou vkusu a já to beru. Tohle je pro mě lepší než jakákoli "zlatá střední cesta".
-

Iva Bittová (*1958)
- Absolvovala konzervatoř v Brně, už od prvního ročníku působila jako herečka a zpěvačka v legendárním divadle Husa na provázku.
- Jako houslistka a hudebnice prošla mnoha žánry od alternativy přes jazz, rock až po klasickou hudbu; současně též hostovala v opeře (role Donny Elvíry v Mozartově Donu Giovannim).
- Spolupracovala například s Pavlem Fajtem, Richardem Müllerem, Jiřím Stivínem, Emilem Viklickým, Georgem Mrazem a s řadou zahraničních muzikantů a hudebních formací.
- Hrála ve filmech Růžové sny (1976), Balada pro banditu (1978), Želary (2003), za roli Julie ve snímku Tajnosti (2007) byla nominována na Českého lva.
- Má dva syny, Matouše (*1982) a Antonína (*1991). S mladším pravidelně koncertuje.
- V současné době žije v Hudson Valley v New Yorku.

Snímky Ondřej Hošt, ČTK: Iva Bittová s jazzovými hudebníky (zleva) Emilem Viklickým, Georgem Mrazem a Lacem Troppem.