Michal Semín: Pranýřování Klause jako program

Martin Putna píše v souvislosti s nedávnou protiklausovskou demonstrací, jíž se účastnil, o "důležitém přeskupení české veřejné scény". (Vstali nám tu noví národovci, HN 19. června). Dříve, než se vyjádřím k meritu věci, nemohu si odpustit jednu poznámku. Z vystupování svolavatelů akce bylo zjevné, jakou nad Václavem Klausem pociťují morální převahu: Dobro, shromážděné u sochy T. G. Masaryka, vyhánělo z útrob Pražského hradu Zlo, ztělesněné popíráním globálního oteplování, ušlechtilosti "neziskové sféry" a blahodárnosti evropského centralismu. To vše bez noblesy, s úmyslem u příležitosti narozenin zesměšnit hlavu státu.

Podobný mravní deficit vykazuje i Putnův článek. Jak je možné, že po dlouhé kampani o údajné závislosti českého prezidenta na Kremlu stačí M. C. Putnovi pouhé dva dny na to, aby z agenta KGB, hájícího ruské zájmy, učinil spojence G. W. Bushe a "americké náboženské pravice"? Vychází mi z toho jediný závěr: je lhostejné, za co je Klaus pranýřován, hlavně že je pranýřován. Programem "protiklausovské fronty" je prostě nenávist.

Nejpodnětnější aspekt Putnova článku nalézám v úvaze o podpoře, kterou Václav Klaus získává mezi konzervativně smýšlejícími křesťany. Ani zde se však autor nevyhnul faulu. Postoje křesťanů, řídících se ve svém životě učením církve, označil za "extrémistické". A to za situace, kdy z obecně levicového prostředí vycházejí podněty ke znevažování či kriminalizaci osob, zastávajících politicky nekorektní stanoviska. Proč je výrazem "extremismu" hájit právo nenarozených na život či odmítání veřejné propagace homosexuality? Putna "náboženský extremismus" nekonkretizuje, čímž vyvolává zdání, že katolíci, žijící v souladu s tím, co církev učí, představují pro stát stejné nebezpečí jako neopohanští vyznavači nacismu. Nebo je to tak, že pro společnost, formovanou Putnovými preferencemi, je ve skutečnosti nebezpečnější "náboženská pravice" než náckové?

Rostoucí sympatie k politice "Hradu" mezi konzervativně smýšlejícími pramení z toho, že se nezapojuje do permanentní revoluce, jíž mají padnout za oběť naše občanské svobody i základy přirozeného mravního řádu. Nikdo, ani prezident, není zárukou, že se sociálním inženýrům nepodaří prostřednictvím eurostátu dosáhnout svého. Zůstane-li však Václav Klaus (po němž v případě přijetí Lisabonu zasednou na Hradě už jen samí gubernátoři) ve svých dosavadních postojích k podobě evropské integrace či znevažování rodiny pevný, bude jeho podpora v konzervativním prostředí právem růst.

Autor je ředitelem Institutu sv. Josefa