Tomáš Sedláček: Pražské cyklostezky a cyklistovy stesky

Průjezd českou metropolí je něco jako nevyžádané adrenalinové dobrodružství. Bez ucpaných silnic, nekonečné ho hledání parkovacích míst a agresivních řidičů si jej prakticky nelze ani představit.

Celé je to přitom vlastně tragikomické. Řidiči, kteří nadávají na zácpu, ji sami tvoří. Sami vytvářejí situaci, která je tak irituje.

Stejné je to s parkováním. Je samozřejmě možné se rozčilovat, že je to tak náročné proto, že míst je prostě málo. Stejně tak lze ale říci, že aut je jednoduše moc. To vaše dnes překáží tomu, které včera překáželo vám...

Jak předhonit porsche

Protože automobilů je moc, začíná fungovat paradox: jízda autem už ani zdaleka není nejrychlejším způsobem přepravy po hlavním městě.

Víte, jak v Praze předhonit porsche? Minulý týden se mi to povedlo hravě: na kole. Při pohybu po pražském centru je cyklistika jednoznačně nejrychleji se pohybujícím člověkem. Pokud se rozloučíme u vstupu do stanice metra Muzeum, jsem ochoten se se zájemcem vsadit, že budu řekněme na Malostranské rychleji než on. Na základě osobní zkušenosti odhaduji, že díky kolu ušetřím denně tak hodinu času. Za pouhých pět dnů to dělá nějakou polovinu pracovního dne.

V počítání cyklovýhod se dá pokračovat. Například na místo, které zabírá jediné auto, hravě zaparkujete pět sedm kol. K zahození není ani fakt, že s kolem je možné jezdit prakticky ode dveří ke dveřím.

A pak je tu i psychické rozpoložení. Jízda na kole je prostě zábavná. Je to něco, na co se můžete za normálních okolností těšit a při čem vás napadají úplně jiné myšlenky než při sezení v autě. Navíc pro vás nic nepředstavuje vážnější problém: můžete klidně zajet z Labutě až k Mánesu a zpět kvůli jednomu šroubku. Pěšky, autem, nebo "hromadou" byste se zbláznili.

Konečně kola taky nevytvářejí zácpy a nepředstavují pro chodce žádné zvláštní nebezpečí. Komu to připadá všechno málo, může si připočíst kondiční a ekologické argumenty.

Problém má dvě kola

Dívali jste se někdy, kolik lidí cestuje v těch tunových autech? Je to většinou jediný člověk, který má potřebu svých necelých sto kilo transportovat v desetinásobně těžším železném krunýři.

S tím možná souvisí i ta zmiňovaná řidičská agresivita. Řadě lidí se auto stalo prostě něčím jako dalším milým domovem. A když nám někdo způsobuje nepohodlí, máme pocit, jakoby se nám vboural do ložnice. Proč si tolik nenadávají chodci a nehrozí na sebe pěstí? Protože ví, že jsou na společném prostoru, o který se musí dělit. Navíc řidiči také ztrácejí možnost užívat jemnějších komunikačních prostředků: v situacích, kdy bychom bychom běžně řekli slušné "s dovolením", nezbývá než než držet ruku na klaksonu.

Krom výhod ale čekají na pražského cyklistu i dva problémy. Kopce (pot a námaha) a nebezpečí (bezohlednost řidičů). První potíž je řešitelná relativně snadno. K dispozici je čím dál víc elektrických kol, která vám do kopce pomohou. Jedno nabití za pár korun vám hravě vystačí k překonání všech překážek, jež celodenní ježdění městem obnáší. Bez potu, ale přitom se hýbete.

Druhý problém je opravdu vážný. Sarkasticky řečeno, poskytuje ježdění po Praze intelektuální cvičení: musíte myslet za tucet řidičů kolem sebe. V Kodani to řešili jednoduše: dojde-li ke srážce, vinu nese téměř vždy motorista. Chrání-li motoristu tuna šrotu, cyklistu aspoň zákon. Auta jezdila obezřetněji, protože se prostě cyklistů bála.

U nás je to naopak. A připočteme-li, jak idiotské jsou u nás občasné "postranní pruhy pro cyklisty", které končí uprostřed (!) nejprudší zatáčky, nebo před nebezpečnou křižovatkou, nelze se zbavit dojmu, že byly stavěny proto, aby eliminovaly problém: totiž cyklisty.

Tomáš Sedláček
Autor je hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB