Mars. Plísně vyrůstající z ledu?

Pod zdánlivě nevinným označením se možná ukrývá bomba. Žádné neviditelné bakterie - obrovské organismy o rozměrech několika metrů nebo dokonce stovek metrů. Podivné indicie jsou k vidění na snímcích sond obíhajících Mars. Tají se nad nimi dech: černé útvary vyrážející na jaře skrz led tvoří jakési "keře" a v pozdním létě zase mizí. To už není žádná fantazie pro bulvár typu marťanské sfingy. Tady se každým rokem nepochybně něco děje - a jedním z možných vysvětlení je život. Dokonce megaživot, protože největší z těchto objektů mají rozměry fotbalového stadionu. Jestli jsou opravdu živé, pak jde o gigantický organismus, něco na způsob obří plísně, kolonie hub. Nebo dokonce banyanu (Ficus benghalensis, fíkovník banyan), kterému se skvrny mimochodem na obrázcích s největším rozlišením podobají ze všeho nejvíc.

Záhony dementních zahradníků

Záhadné temné skvrny rozkvétající každé jaro na dunách v polárních oblastech Marsu poprvé zaznamenala sonda Mars Global Surveyor v letech 1998 až 2001. Tehdy ještě žil slavný spisovatel sci-fi Arthur C. Clarke, a tak se jej server Space.com zeptal na jeho názor.

"Mars je zřejmě obydlen rasou dementních zahradníků," zněla odpověď dokazující, že příslovečný anglický smysl pro humor mu nebyl cizí ani ve vysokém věku. Nešlo ale o samoúčelné vtipkování. Clark narážel na skutečnost, že DDS se objevují v místech, kterým by se každý rozumný živý tvor raději vyhnul. Nevybraly si pro svou existenci rovníkové oblasti, kde teplota občas vystupuje i nad bod mrazu, ale polární krajiny mezi 60. až 80. stupněm zeměpisné šířky. Pro srovnání: na mnohem teplejší Zemi se polární kruhy nacházejí na přibližně 66. stupni zeměpisné šířky - a tam už je občas pořádná zima. Na Marsu je ovšem ve stejných polohách ještě mnohem chladněji.

Každý rok jsou skvrny na stejném místě

Zdá se, že DDS jsou silnými lokálními patrioty. Vyskytují se převážně na jižní polokouli a většina z nich se každoročně objevuje na stejných místech.

V roce 2001 dorazila k Marsu sonda Mars Odyssey, která měla na palubě mnohem citlivější přístroje, zejména zařízení THEMIS s kamerou pro snímání ve viditelném a infračerveném světle. Nové snímky této sondy ukázaly, že DDS nejsou jen náhodně vzniklé útvary, kdy se nad tmavou horninou protavil led po zahřátí sluncem. Skvrny mají složitou strukturu a chování nasvědčující tomu, že jejich existence souvisí s dosud neznámým komplikovaným procesem.

DDS se nejčastěji objevují na svazích dun ležících uvnitř některých kráterů. Vznikají velmi rychle, často za dobu kratší než jeden týden. Zpočátku jsou šedé, později mají černý střed. Některé snímky naznačují, že pod ledem se k nim sbíhá síť jakýchsi kanálků.

Také uvnitř skvrny bývá patrná soustava paprskovitých linií. Tvar objektu je většinou kruhový, někdy prodloužený ve směru sklonu svahu, jako by z objektu něco vytékalo. Průměr kolísá od několika málo metrů až ke stovkám metrů.

Co jsou vlastně plynové fontány

Měření prováděné sondami potvrdila, že v oblasti, kde se DDS vyskytují, klesá teplota až na minus 126 stupňů Celsia. Jižní polární čepička je proto tvořená nejen vodním ledem, ale na jejím povrchu se každou zimu usadí také asi metrová vrstva zmrzlého oxidu uhličitého.

Většina vědců je proto v hodnocení biologického původu fenoménu DDS velmi opatrná. Odborníci nejčastěji soudí, že geologie Marsu je z našeho hlediska zcela bizarní a skvrny jsou jedním z jejích kuriózních projevů.

Například podle Phila Christensena z Arizona State University jsou DDS vytvářeny výtrysky plynného oxidu uhličitého smíchaného s prachem a pískem. Po zahřátí sluncem na jaře se pod krustou ledu vytvoří zásobníky stlačeného plynu, který si pak prorazí cestu vzhůru. Fontána vysoká i více než 100 metrů má za následek jak vznik otvoru, tak síť soustředných trhlin a hvězdicovité struktury v okolí DDS.

Ne všichni geologové s tím ale souhlasí. Augustin Chicaro z Evropské kosmické agentury je mnohem diplomatičtější: "Jako geolog považuji DDS za vzrušující fenomén. Bylo by vhodné nejdřív shromáždit názory expertů z mnoha oborů." Jedním z takových názorů je i hypotéza, kterou vytvořil maďarský astronom András Horváth společně s biology Tiborem Gántim a Eösem Szathmárym.

"DDS nemohou být výsledkem pouhého tání a mrznutí půdy. Skvrny se totiž nevyskytují na svazích dun vystavených slunci, ale v hlubších chráněných polohách. Biologické vysvětlení je proto přirozenější."Maďarští vědci dokonce navrhli způsob, jak by mohli obří živé organismy v krutých podmínkách marsovských polárních oblastí přežívat. "Obsahují fotosyntetický pigment schopný pohlcovat světlo s vysokou účinností," vysvětluje Horváth.

Pod ledovcem je koncem zimy už dost světla na to, aby temné barvivo produkovalo i teplo schopné roztavit led. Voda se nevypaří protože od styku s řídkou atmosférou ji chrání led. Organismy tak žijí v teplejších kapsách vyplněných kapalinou a čerpají živiny z půdy pod sebou. Něco takového je možné právě jen v polárních oblastech, kde je dostatečně dlouhý den.

Vzor z Antarktidy

I ze Země známe mikroorganismy, které provozují podobný životní styl jako objekty na Marsu - a to konkrétně v ledovcích Antarktidy.Maďarští vědci také poukázali na některé zvláštnosti tvarů skupin skvrn, které lze nejsnáze vysvětlit biologicky.

Dvě nebo více černých skvrn se často nachází v těsné blízkosti. Přitom mezi jejich šedými "obaly" téměř vždy vzniknou i jakási propojení stejné barvy. Mechanické výbuchy stlačeného oxidu uhličitého by sotva vytvářely blízké skupiny kruhových otvorů, tím méně pak jejich propojení šedými "mosty" vyvrženého materiálu. Nahromaděný plyn by buď unikl jediným otvorem, nebo by kru, která jej věznila, prostě rozmetal na kusy.

Otázka původu DDS je zatím otevřená a zřejmě ještě dlouho bude. V dohledné době se nepřipravuje žádná mise, která by k již získaným údajům o fenoménu skvrn mohla přidat nové informace.