V době, kdy uvnitř Obamovy administrativy sílí debata o tom, jak stabilizovat Afghánistán, zůstává bohužel mimo pozornost jeden zásadní problém: totiž rostoucí pocit odcizení paštunských kmenů jakožto skupiny, která představuje odhadem 42 % z celkového počtu 33 milionů obyvatel země. Jedním ze základních důvodů, proč mnozí Paštuni podporují Tálibán, je přitom skutečnost, že většinu klíčových mocenských funkcí v afghánské vládě obsadili jejich historičtí soupeři, etničtí Tádžikové.

Tádžikové představují pouze asi 24 % afghánské populace, avšak přesto ovládají velkou část ozbrojených sil, zpravodajských agentur i tajné policie, jejichž duch se vznáší nad každodenním životem Paštunů. Není tedy divu, že v předvečer prezidentských voleb se velká část propagandy Tálibánu zaměřovala na skutečnost, že nejvýše postaveným pobočníkem prezidenta Hamída Karzáího je nenáviděný symbol tádžické moci, bývalý ministr obrany Muhammad Fahím.

Kulky a dolary

Fahím a jeho spojenci se v Kábulu usadili už v roce 2001, kdy americké jednotky svrhly Tálibán mimo jiné i díky pomoci jeho tádžických milicí. Klika těchto tádžických důstojníků pak převzala s americkou podporou kontrolu nad klíčovými bezpečnostními stanovišti. Washington protlačil do prezidentského křesla Karzáího, aby dal režimu paštunskou tvář, ale mezi Paštuny se běžně ozývá heslo "oni dostanou dolary, my kulky". "Dolary" jsou narážkou na ekonomické obohacení Tádžiků a s nimi spojených menšinových etnických skupin prostřednictvím prioritního přístupu ke smlouvám o pomoci. "Kulky" pak označují letecké údery a pozemní operace namířené proti Tálibánu v paštunských oblastech na jihu a východě země.

Karzáí se sice pokusil zmírnit obraz tádžické nadvlády jmenováním Paštunů na formálně významné posty, avšak velkou část reálné moci stále drží Tádžikové. Bývalý poradce zástupce Evropské unie v Kábulu Michael Semple mi prozradil, že "zpravodajské služby jsou stále pokládány za víceméně antipaštunské a mají kontrolu i nad složkami trestního stíhání, soudnictví a zadržování uvnitř bezpečnostních služeb".

Obamova administrativa spojuje naděje na konečný odchod z Afghánistánu s vybudováním afghánské národní armády, která bude schopna ubránit zemi před povstáním. Nedávná studie vypracovaná pro Pentagon však poukázala na "převahu Tádžiků mezi důstojníky a poddůstojníky" a varovala před "problémy se zajištěním etnické vyváženosti vzhledem k těžkostem při náboru branců v paštunské oblasti". Podle nedávného vyjádření jednoho činitele Organizace spojených národů je hlavním důvodem obtíží při náboru Paštunů skutečnost, že "70 % velitelů praporů tvoří Tádžikové" a že Tálibán zastrašuje rodiny rekrutů. Situaci nenapomáhá ani skutečnost, že mnohé vojenské jednotky vysílané do paštunských oblastí se skládají pouze z Tádžiků, kteří vůbec nemluví paštsky.

Něco jako malta, která drží zeď pohromadě

Paštunští králové vládli v Afghánistánu od jeho zrodu v roce 1747 až do svržení monarchie v roce 1973. Afghánský stát zpočátku zahrnoval pouze paštunské území na jihu a východě země, až později se postupně rozšířil i o sousední tádžické, hazárské a uzbecké oblasti na severu a západě.

Sílu Tálibánu ale nelze vysvětlit pouhým paštunským nacionalismem - přiživují ji také peníze z prodeje drog, islamistické zanícení, nenávist k americké okupaci a neviditelná ruka pákistánských zpravodajských agentur. Psychologickým pojivem, které drží nesourodé tálibánské frakce pohromadě, je však odpor vůči tádžické nadvládě v Kábulu.


Selig S. Harrison
Autor působí v americkém Centru pro mezinárodní politiku

Copyright The New York time Syndicate 2009.