Tomáš Sedláček: Fiskální iluze a vábení na (ta)háčky

Lidé budou volit podle peněženek, hlásal nadpis v jednom čteném českém deníku. Banální myšlenka a navíc celosvětově známá poučka. Pokud se zrovinka neválčí, lidé volí především podle ekonomických slibů. Analytici novinářům spočítají, kdo s jakým příjmem a kolika dětmi vydělá kolik korun, kdo komu slíbí bezplatné zdravotnictví, školství, bezplatnou cestu do školy, ze školy, do práce, z práce. Do hospody z hospody. Jsem zvědav, koho brzy napadne zpětně proplácet třicet korun za pivo. To by teprve byl volební tahák. Jenže každý takový taháček má háček a čím větší tahák, tím větší hák.

Ricardova ekvivalence

Platí totiž stará banální poučka, že žádný oběd není zadarmo. A to ani v České republice, ani ve zdravotnickém zařízení, ač se to mnohým může zdát podezřelé. Příliš často si totiž pleteme bezplatnost s tím, že je někde něco zadarmo.

Ekonomie věří v racionalitu člověka, což se mnohým jeví jako jeden z nejneracionálnějších předpokladů široko daleko. Ale tuto jízlivou diskusi, kde se dva hádají o tom, zda jsou nebo nejsou racionální, nyní nechme stranou. Součástí této diskuse je každopádně stará debata o tom, zda jsou lidé imunní vůči politickým taškařicím.

Jedné z těchto úvah se říká Barro-Ricardova ekvivalence: Pokud má vláda tak velké náklady, že je nedokáže financovat (což je případ ČR od momentu vzniku v roce 1993), má dvě možnosti, jak tyto výdaje zaplatit. Buď zvedne výběr daně, nebo se zadluží. Veřejný dluh ovšem bude muset v budoucnu veřejnost splatit. Jedná se tedy spíše o volbu zdanit nyní versus zdanit později.

David Ricardo, jeden z prvních oficiálních ekonomů, přišel s nápadem, že pokud jsou lidé racionální (!), budou vůči této fiskální iluzi víceméně imunní. Tedy pokud politik lidem něco rozdá v této situaci, racionální lid si tyto peníze ušetří, protože jim je jasné, že si je politik zase vezme v budoucnu (skrze vyšší zdanění) zpět. Vůči podobným "dárkům placeným z eráru" jsou tedy ricardiánští jedinci imunní.

Později však nakonec i sám Ricardo tuto krásně idylickou představu o síle lidské racionality opustil, zdála se mu příliš naivní. Lidé prostě nepočítají s tím, co volební sliby de facto znamenají. Že dárek zaplatí naše peněženky, podle kterých volíme.

Oběd: I s účtem, prosím!

Proto by bylo fajn, kdyby tuto demarkaci fiskální iluze (představy, že je oběd zadarmo, i když ve skutečnosti je na dluh) provedlo ministerstvo financí, jež má (jako jediné?) zájem o to, aby naše finance byly udržitelné.

Ať se do každého rozpočtu pěkně napíše, o kolik se zvednou implicitní daně na jednoho výdělečně činného občana z titulu nového dluhu. Takže zaokrouhleně například pro příští rok: pokud bude deficit 240 miliard korun a v ČR je něco přes pět milionů výdělečně činných, abychom měli vyrovnaný rozpočet, měla by se daň jednoho pracovníka zvýšit o 48 tisíc korun ročně, tedy 4000 měsíčně. V současnosti průměrná Češka či Čech na dani zaplatí ročně 28 tisíc korun, celkem 143 miliard, méně než celý deficit dohromady.

Kdybychom se nemohli zadlužovat a hráli fér, daň by se musela více než zdvojnásobit, abychom vyšli! Za nové daně bychom si nic nového "nekoupili", jen bychom uspokojili existující náklady, vyplatili důchody apod. Na firmách se loni vybralo 170 miliard, tedy ani zdvojnásobení korporátní daně (potřebujeme ještě nejméně jednou tolik!) by nestačilo na pokrytí takového deficitu!

Jinými slovy, kdybychom měli poctivě zaplatit vymoženosti (zatím nepolitického!) rozpočtu z daně na příští rok z daně z příjmu výdělečně činných, museli bychom více než zdvojnásobit daně zaměstnaným. Nikoli 15 %, ale 30 a víc. Co neušetří stát, musí se zaplatit z peněženek. Je jedno zda formou DPH či jiných nepřímých daní. Já jsem to schválně ilustroval na daních přímých, protože jsou lépe představitelné.

Tomáš Sedláček
Autor je ekonomickým stratégem ČSOB