Stanislav Komárek: Pokrok a zbytky "starého" světa

Pádící technologický pokrok začíná rok od roku víc kontrastovat s těmi aspekty společnosti, které se v průběhu věků mění jen zcela nepodstatně či představují "antropologické konstanty". Zatímco třeba doprava zpráv z libovolného konce světa na druhý se zkrátila na prakticky nulový čas, lidská generační obměna se nejen nezrychlila, ale naopak poněkud zpomalila.

S ní souvisí ve společnosti celá plejáda jevů a právě obměna pokolení způsobuje v posledku to, co jako "pokrok" v úzkém smyslu označujeme: změnu nazírání na život a svět, zvláště u osob v klíčových pozicích.

Zašmodrchané vrstvy

Jednou (v zásadě v pubertě), vybudovaný obraz světa a představ o tom, co je dobré a co zlé, se s námi táhne už celý další život a modifikuje se dále jen zřídka, většinou nějakým pro individuální psychiku otřásajícím zážitkem. V nouzi sice lze po léta předstírat, že se člověk "změnil" či "prohlédl", ale srdce jej většinou stále táhne tam, kam dříve. Eventuální výjimky jen potvrzují pravidla.

Z technologických dovedností se lze pod tlakem leccos naučit, třeba pracovat s počítačem, z emočních příchylností však jen zřídka kdy co nového. To, že ontogeneze zcela dospělého člověka trvá zhruba třicet let, se nezměnilo skutečností snadného hledání na internetu či mezikontinentální letecké dopravy ani dost málo, naopak se ve více zašmodrchaném světě náš individuální vývoj poněkud prodloužil.

Lidské rozmnožování kupodivu probíhá v době, kdy sebebanálnější výroba používá rafinovaných technologií, podivuhodně starodávně, amatérsky, tak říkajíc pokoutně, a je to tak dobře. Rovněž procesy dohadování a vyjednávání mezi lidmi jsou neobyčejně konzervativní a stejné dnes jako před řadou staletí.

Výsledkem potom je podivná mozaika, kde se některé činnosti neobyčejně urychlily či usnadnily, ale jsou proloženy vrstvami úkonů tak archaických a pomalých, že nesouběh bije do očí. Skutečnost, že svět s jeho technologickými možnostmi vedou lidé, kteří vrůstali do zcela jiných dob, je pochopitelně dílem dobře a dílem zle.

Jednotka moci - jeden dolar

Akvizice životních zkušeností se nezrychlila v průběhu věků ani o píď a v jistém smyslu je vždy lepší, vede-li společnost spíše rezervovanost a metodická skepse stáří, netoužící po náhlých převratnostech. Na straně druhé je dnes rozběžnost mezi poznávacím a emočním světem jednotlivých generací mnohem větší než kdykoli předtím a už dlouho známá skutečnost, že armáda se připravuje na válku, která už byla, se rozšiřuje na převelikou paletu všech možných činností.

Také přijímání nejrůznějších rozhodnutí se paradoxně děje v mnoha případech pomaleji než kdy předtím, kdy rozhodování šlo mnohdy rychle a teprve jeho realizace pozvolna - i tato skutečnost je neblahá i spásná zároveň, neboť zdržení je podle logiky "jak kdy" na škodu či na užitek: jen bizarnost celého jevu hned upoutá.

I ty aspekty chodu společnosti, které bezprostředně nesouvisejí s lidmi a jsou technologicky výrazně ovlivněné, se mezi sebou dosti liší. Zatímco transferovat miliardu dolarů na opačnou polokouli během okamžiku je snadné (vlastně se jedná o transfer moci v dosud neuskutečněné podobě: jednotkou moci je, jak známo, jeden dolar), je nutno jámu pro základy mrakodrapu, byť jakkoli mechanizovaně, přece jen vykopat a tisíce krychlových metrů horniny opravdu fyzicky přemístit.

V technologickém rejdišti narazíme občas na zbytky "starého" světa, které se naší vůli či zvůli postaví v cestu - ať už je to skalní masiv na místě, kde by si naše srdce přálo jezero, či až nás potká stáří a zánik, proti němuž není v posledku kořene ani technologie.

Stanislav Komárek
Autor je biolog a filozof Středeční sloupky Petra Fischera začnou opět vycházet od října.