Heiner Goebbels: Světlo má sílu hudby

Hlavní událostí letošního festivalu Struny podzimu bude představení Schwarz auf Weiss německého skladatele Heinera Goebbelse. Hru, kterou až dosud uváděl pouze německý Ensemble Modern, právě nastudoval pražský Orchestr Berg pod režijním vedením dvojice SKUTR. Premiéra se uskuteční dnes a zítra ve Veletržním paláci.

Německý skladatel Heiner Goebbels (1952) se přes působení v experimentální jazzové a rockové hudbě propracoval ke svébytnému pojetí hudebního divadla. Jeho představení často obracejí naruby divadelní konvence a lze mluvit o "scénických koncertech", při nichž hudebníci provádějí herecké akce či prezentují literární texty, s nimiž Goebbels často pracuje. Nikdy ale nejde o slova určená autorem k dramatizaci, Goebbels pro své scénické tvary používá prózu Heinera Müllera, E. A. Poea nebo různé deníkové záznamy.

HN: Představení, které pro Prahu nastudoval Orchestr Berg s režijním tandemem SKUTR, se jmenuje Schwarz auf Weiss. Proč jste zvolil tento název? Měl v něm být obsažen kontrast?

Mám rád názvy, které poskytují prostor fantazii a nejrůznějším interpretacím. Už jsem vytvořil kus s názvem Stín, to je taky černá na bílé. Raději tvořím představení, když mám otázky, ne když mám odpovědi.

HN: A zodpovědělo představení vaše otázky?

Tenhle kus ještě ne, ale dohromady s publikem je zodpoví. Jsem hluboce přesvědčen, že sto, dvě stě, tři sta lidí v publiku je dohromady chytřejších než malý tým, který něco vytváří, a proto ve své práci často reflektuji roli obecenstva.

HN: Je to důvod, proč sám ve svých kusech nevystupujete? Pochopitelně s výjimkou představení Osvobození Prométhea, v němž účinkujete. Toužíte po odstupu a možnosti dohlédnout širší možnosti představení?

Ano. Jakmile vystupujete na jevišti, neměl byste k tomu být ještě navíc režisérem a skladatelem, protože pak na sebe pohlížíte z různých úhlů, což v tu chvíli zabíjí vaši hudební inspiraci. A po vystoupení Praze (19. prosince 2006 - pozn. red.) jsme, myslím, Osvobození Prométhea už nehráli. Skončili jsme asi po stu reprízách.

HN: Nechybí vám existence na jevišti?

Ne. Mám obrovské štěstí, že mohu pracovat se skvělými performery, báječnými hudebníky a herci. Právě jsem udělal představení s Hilliard Ensemble a nový kus s Ensemble Modern, takže mi to opravdu nechybí. Mám mnohem víc možností, než bych měl, kdybych na scéně vystavoval sám sebe.

HN: Jedna z verzí představení Schwarz auf Weiss, kterou jsem viděl na videozáznamu, vypadala téměř jako koncert, který touží zdůraznit teatrální stránku koncertování.

Máte pravdu. Na tomto díle je zajímavé, že hudebníci nejsou nikým jiným než hudebníky. Ale i tak je to kus velmi explozivní a dramatický, díky dramatičnosti samotné hudební tvorby. A samozřejmě také díky dramatičnosti světel a scénografie a všech ostatních prostředků divadla, jejichž role jsou rovnocenné. Takže světlo má stejnou sílu jako hudba. Později jsem vytvořil další představení, například s Ensemble Modern, v nichž se hudebníci mění v někoho jiného, dokonce v turecké derviše, ale Schwarz auf Weiss jsem redukoval na čistou hudební tvorbu. I proto, že jsem skeptický vůči konvenčnímu chápání teatrality. Myslím si, že divadlo toho často dělá příliš mnoho. Snaží se nepříliš hodnověrně evokovat obrazy, které pro mě nefungují, nebo jsou trapné, manýristické. Takže cílem Schwarz auf Weiss bylo pracovat jen s tím, co zbude, když nedělám to, co nemám rád. Prostředky použité v představení jsou sice dosti redukované, ale dokáží být velmi silné a jímavé.

HN: Proto čtou text představení hudebníci?

Ano, hudebníci jsou protagonisté. Není tam ani jeden výrazný sólista, herec, dirigent nebo zpěvák. Celé představení spočívá na ramenou osmnácti lidí.

HN: Jak začala vaše spolupráce s Orchestrem Berg, který prolomil určitý "monopol", jenž na představení Schwarz auf Weiss až dosud měl Ensemble Modern?

Oslovili mě a navrhli to. Byl jsem velmi rád, protože tento kus jsem si v roce 1996 režíroval sám. Mnoho souborů se zabývalo myšlenkou jej někdy uvést v Nizozemsku, Francii, Skotsku nebo Jižní Americe, ale dosud k tomu ani v jednom případě nedošlo. Takže jsem šťastný, že tohle představení konečně uvidím jinak.

HN: V Čechách bude tohle představení jednou z největších událostí podzimní sezony alternativní hudby i experimentálního divadla, podobné věci se tu, bohužel, stále odehrávají spíše na bázi šťastné náhody. Jak to s vašimi představeními funguje v jiných zemích?

Podobné produkce se nedají dělat v jedné z takových (ukáže z okna Goethe Institutu na Národní divadlo) institucí. Nejde to kvůli unijním omezením, přístupu hudebníků, plánu zkoušek... Takže musíte mít opravdu silné přání vytvořit si alternativní strukturu. V Německu je Ensemble Modern také jedním z mála, kdo je v dnešní době schopen něco takového dělat. Ani jeden z osmdesáti šesti operních domů, které v Německu máme, ničeho takového není schopný. Takže mám velké štěstí a vážím si toho, že se Orchestr Berg do něčeho takového rozhodl pustit.

HN: Tahle situace je ale také zárukou, že k vašemu dílu budou jeho realizátoři přistupovat s vášní...

Ano, ale tu potřebujete pro každou uměleckou formu, a proto také to, co se děje v těch velkých institucích, mnohdy nepovažuji za umění. Je to rutina, repertoár a pokud je to dobré, je to muzejní exponát. Dobrý muzejní exponát. Já muzea miluji, to neříkám nijak ironicky, ale o tvůrčí činnost v současném slova smyslu se nejedná.

HN: Jací diváci převažují na vašich vystoupeních? Fanoušci hudby, nebo milovníci divadla?

Myslím, že je to vyrovnané. Pohybuji se ve třech čtyřech různých oblastech. Jednou z nich je divadlo, další je hudba, pak je tam literatura a vizuální umění. Lidé zjišťují, především ti, kteří neradi chodí do divadla, že na mých představeních se cítí vcelku spokojeni. Myslím, že táhnu i filmové publikum.

ČERNÁ NA BÍLÉ
"Raději tvořím představení, když mám otázky, ne když mám odpovědi," říká německý skladatel Heiner Goebbels. Premiéra české inscenace jeho představení Schwarz auf Weis bude uvedena v úterý a ve středu ve Veletržním paláci.
FOTO: STRUNY PODZIMU