Stanislav Komárek: Barvoměnky

Když jsem letos v létě chodil po cestách polských Beskyd, uviděl jsem obrázek, který z našich zemí zmizel už před desetiletími. Na pěšinkách seděly, tu na výkalu, tu na mrtvé ropuše v rozkladu, desítky motýlů rodu Apatura, zvaných ve starší češtině barvoměnky, teď z neznámého důvodu batolci (nebatolí se, ale barvy mění podle úhlu pohledu z hnědé do zářivé modři). Krom nadšení z divadla, které se u nás spatří věru zřídka, napadne každého přihlížejícího, jak paradoxní je spojení tak nebeské krásy a propastného hnusu.

Když se nad tím zamyslíme, nelze než konstatovat, že na barvoměnkách je jako na vrcholu ledovce nápadně vidět cosi, co je ve společnosti i přírodě všednodenní - propojení bytostných protikladů, vysokého a nízkého, krásného a zhnusujícího, podmanivého a děsivého.

Nejen že se něžní salónní psíci, zvyklí jen na granule a gauč, nadšeně vrhají na každou mršinu, kterou najdou, a radostně z ní nejen ochutnají, ale také se jí naparfémují: stačí sledovat životopisy slavných umělců, abychom uviděli nejen díla, dotýkající se oblohy, ale často i lidskou pokřivenost a podivnosti, nad nimiž bychom se otřásli, kdybychom je viděli zblízka.

Buddhismus pro to má pěkný obraz lotosu, jehož zářivý květ rozprostírá své okvětní plátky nad hladinou, ale oddenek koření, a dokonce kořenit musí, ve smrdutém bahně na dně tůně. Vůně lotosového květu, nejoblíbenější obětiny pro buddhistické a hinduistické oltáře, tím není menší.

Z obsahu žump zas čínský zahradník vykouzlí nejkrásnější a nejlákavější zeleninu světa.

Pól krásy, pól děsu

V lidské kultuře najdeme takovýchto paradoxů spoustu, ba lze říci, že jsou na denním pořádku.

Přízračná aztécká kultura, brodící se v krvi a masově obětující lidi vyrváním srdce zaživa, produkovala krásnou existenciální poezii o květinách či motýlech. A posledního tamního vládce Montezumu, který při hostinách pojídal pečená batolata a choval si "zvěřinec" lidských zrůd, popisovali všichni Španělé jako milého, laskavého a dobře vychovaného rytíře každým coulem.

Japonští kamikaze byli většinou mladí humanitní intelektuálové, hned za ikebanami a snovými obrazy se v Japonsku čtyřicátých let prostíralo pohrdání životem vlastním i cizím a koncentráky, proti nimž byl údajně Buchenwald ozdravovnou.

Za rozjásanými prvomájovými manifestacemi na Rudém náměstí se někde v dálce rýsovaly věže Gulagu a slaměná bída kolchozů.

Nejeden esesák měl vysokoškolský diplom z historie či klasických jazyků, přízračný dr. Mengele měl doktoráty hned dva a většina jeho životopisu působí jako biografie mladého nadšeného vědce.

Při bližším pohledu se vlastně zdá, jako by s růstem pólu krásy a dokonalosti nutně rostl někde v hloubi společnosti i pól děsu. Vzhledem k tomu, že ta naše má krásy málo a její dokonalost je jenom technická, je i protipól trochu slabší, než někdy býval, a v rámci kamufláže pečlivě ukrytý.

O mouchách a lidech

Za jásavou fasádou konzumního ráje, neškodnými kýči a bulvárním žvaněním jsou ukryty bezútěšné umírárny nevyléčitelně nemocných, přízraky velkochovů, jatek a laboratoří, domy hrůzy, které nesmí oko konzumenta spatřit a které by nepříjemně rušily celý pestře pouťový rej. Jaksi vágně se o nich ví, ale nemluví a dělá se, že nejsou, byť většina z nás v nich nakonec přistane. Ale ještě ne, ještě si koupíme nový přehrávač, ještě poletíme na Mallorku...

Vidím-li nádherně modré chrobáky či zlatoleské mouchy bzučivky, jak hledají nechutné objekty svého zájmu, přichází mi vždy na mysl, že zářivost a sláva jsoucna prostupuje všemi jeho patry bez rozdílu. My lidé z toho nečiníme výjimku.

Stanislav Komárek
Autor biolog a filozof

pravidelné sloupky Petra Fischera začnou vycházet opět v říjnu