Lenka Zlámalová: Život Prahy v Lisabonu

Každému lichotí, když má poslední slovo. V tomhle ohledu si teď Václav Klaus užívá velkou chvíli. Tolik titulků ve světovém tisku, které připomínají, že právě hraje sledovanou epizodu v dalším běhu evropské integrace, nikdy neměl. A už asi ani mít nebude.

Navzdory všemu humbuku euroskeptický prezident ví, že Lisabon nedokáže zastavit. Jen ho o pár měsíců pozdrží, nakonec podepíše a připomene svůj výrok z léta 2007, kdy německá kancléřka Angela Merkelová evropskou ústavu pod novým jménem Lisabonská smlouva resuscitovala. Tehdy přiznal, že se mu smlouva opravdu silně nelíbí, ale ví, že ji nemá sílu odvrátit.

Po irském referendu je Lisabon de facto schválen, i když se de jure ještě čeká na Václava Klause a Lecha Kaczyńského, který ovšem na rozdíl od českého prezidenta avizoval, že ji podepíše.

Všude teď zní spousta velkých slov, která oslavují, že "v Dublinu vyhrála Evropa". Spíš než na fanfáry je ale čas na bdělou pozornost: krom jiného totiž platí, že od nynějška budeme mít v unii zúžený prostor k prosazování vlastního názoru a budeme se muset častěji přizpůsobit vůli většiny.

V praxi to znamená dobře si ohlídat tři hlavní neuralgické body.Za prvé: pověstné pasarely. Článek 48, který dovoluje vládám převést pod většinové hlasování další oblasti, kde dosud platí právo veta. V tomto ohledu u nás ale hraje roli pojistky vázaný mandát: zdejší kabinet se nemůže vzdát pravomocí bez souhlasu parlamentu.

Za druhé: charta základních práv a svobod. Jde o ujednání, které značně rozšiřuje kolektivní sociální práva. Otvírá nový velký manévrovací prostor odborům a může tak ztížit podnikání. Evropský soudní dvůr v Lucemburku, který chartu bude vykládat, přitom není zrovna proslulý zdrženlivostí...

Za třetí: společná zahraniční politika. Ve světě se těší, až budou mít do Evropy jedno číslo. To pro nás ale může být i riskantní. Zvlášť teď, když Rusko otevřeně žádá o sféru vlivu ve střední Evropě. Přinejmenším Paříž se totiž netají tím, že dobré vztahy s Kremlem pro ni mohou být důležitější, než obavy unijních kolegů. Nejvýstižněji to dokládá Sarkozyho vyjádření po americkém ústupu od radaru: "Je to skvělá zpráva. Doufám, že ji naši ruští přátelé ocení". Přímá linka Moskva - Brusel pro nás nemusí být výhodná.

Lisabon jsme přijmout museli, byť jsme formálně měli právo říci ne. Těch, kdo ho chtěli a spojili s ním své ambice a kariéry, bylo mnoho a byli vlivní. Přestože to zřejmě nikdo neřekne nahlas, měli jsme jen dvě možnosti: buď smlouvu schválit, nebo odejít z Evropské unie.