Martin Ehl: Unii (a Lisabonu) chybí lidská tvář

Hlavním problémem unie ale není síla či slabost její ekonomiky. I přes padesátiletou historii evropské integrace je považována za projekt odtržený od potřeb obyčejných občanů, i když by s tímto tvrzením euronadšenci - třeba Španělé - asi nesouhlasili. Jejich nadšení plyne hlavně z fondů, které po svém vstupu do Evropských společenství doslova vysáli.

Kompromis kompromisů

O Lisabonské smlouvě platí dvě protichůdná tvrzení.

První: Průběh schvalování potvrdil, že evropská integrace je proces, na kterém mají zájem elity, méně už obyvatelé. Svědčí o tom klesající zájem o volby do Evropského parlamentu, i krach Evropské ústavní smlouvy ve dvou referendech a jen s odřenýma ušima schvalovaný (a stále ještě nestvrzený) "Lisabon". Jak napsal polský konzervativní komentátor Marek Magierowski, Irové smlouvu napodruhé schválili "s pistolí u hlavy" v době hluboké ekonomické krize a hrozící izolace. Takto se sympatie pro evropské sjednocování spontánně asi neprobudí.

Druhé: Nic lepšího než kompromis kompromisů (čili Lisabon) nyní Evropané po ruce nemají. Neobejdou se tedy bez něj, má-li spolek 27 států zůstat funkční a hrát roli jedné z klíčových ekonomik. Platí i tvrzení Mirka Topolánka, které by se dalo do této množiny zahrnout: unie nám zaručuje, že nás nespolkne ruský medvěd (nebo že mu to nepůjde tak snadno, chtělo by se dodat při pohledu na francouzskou nebo německou politiku vstřícnosti vůči Kremlu).

Shrnuto: Lisabon je nejlepší z nejhorších řešení, která se na poli evropské integrace nabízejí, chce-li ještě starý a stárnoucí kontinent, aby ho zbytek světa bral alespoň trochu vážně.

Kdo je unie?

V čem je tedy hlavní obecný problém Lisabonské smlouvy? Jak ví každý novinářský elév, nejlépe je ukázat problém na příběhu konkrétního člověka. A Evropské unii chybí tvář. Symbolem sjednocení Německa byl kancléř Helmut Kohl, symbolem poválečného německého rozmachu je Konrád Adenauer. Symbolem sametové revoluce v Česku Václav Havel, pádu komunismu v Polsku Lech Walesa. Ronald Reagan a Margaret Thatcherová vedli konzervativní revoluci. Stagnace komunismu, to je přece Leonid Iljič Brežněv.

Odpověď na otázku, proč sílí pocit Evropanů, že s integrací je něco v nepořádku, je možná následující: nedokáží si ji personifikovat. Unie je cosi vzdáleného, kdosi anonymní s výborným platem ve skleněných palácích kolem Schumanova náměstí v Bruselu.

Unie postrádá lidskou tvář, postrádá příběh a bylo by iluzí se domnívat, že zvolení Tonyho Blaira nebo kohokoli jiného prezidentem tuto tvář nám Evropanům dá. Tedy pokud ho nebudou volit sami, nebo aspoň nepocítí silný příběh s takovou osobou spojený. Příběh, i když nikterak silný, ale silně personifikovaný, jim zatím však nabízí svou sveřepostí jen český prezident.

Evropanům bude čím dál méně stačit tvrzení, že unie zajistila po druhé světové válce mír, stabilitu a rozvoj. Její občané budou vystaveni novým výzvám a bude na unii - tedy na politicích, kteří ji reprezentují - aby zajistili plynulý přísun energetických surovin a pokojné soužití s rostoucím počtem přistěhovalců.

Konec ratifikace Lisabonské smlouvy znamená konec výmluv pro politiky, jako jsou Nicolas Sarkozy nebo Angela Merkelová, že něco v unii nejde. Docela zajímavou otázku si položil komentátor Moíses Naím ve španělském listu El País: zda chce být Evropa muzeem nebo laboratoří. Lisabonská smlouva na tuhle otázku neodpovídá, na ní budou muset odpovědět konkrétní činy konkrétních lidí.

Martin Ehl

Unie postrádá tvář, postrádá příběh a je iluzí se domnívat, že zvolení Tonyho Blaira nebo kohokoli jiného evropským prezidentem to může samo o sobě změnit.