Když se před více než dvanácti měsíci, po kolapsu investiční banky Lehman Brothers a stomiliardové státní intervenci americké vlády na podporu finančního konglomerátu AIG začal otřásat finanční svět v základech, politici i ekonomové přispěchali s ujištěním, že přijmou kroky, které pro příště krizím zabrání.

Přijít s něčím novým v oblasti architektury finančního systému je ovšem ambiciózní úkol. Ukazují to zkušenosti z minulých krizí, kdy například iniciativy ke zvýšení transparence devizových trhů (po krizi měn jihovýchodní Asie i české koruny) koncem 90. let vyšly de facto na prázdno.

Není proto velké překvapení, že seznam nyní přijatých kroků je skromný. Zahrnuje opatření typu omezení platů top managementu bank, která jsou určena spíše pro široké spektrum naslouchajících voličů, než aby garantovala změnu chování finančních institucí. Stejně tak boj proti daňovým rájům či omezení bankovního tajemství mohou být užitečné, leč mají hlavně fiskální motivaci.

Regulace ratingových agentur jen těžko sama přispěje ke zvýšení kvality analýz, ale naopak může posílit slepou víru jejich uživatelů v to, že agentury "mají pravdu". Pochyby lze mít i o tom, zda různé organizační změny dohledu a regulace či vzniky nových komisí (například i v rámci EU) přinesou podstatné zkvalitnění dohledu v blízké budoucnosti.

Špatná teorie regulace?

V centru úvah o stabilnějším budoucím finančním systému stojí takzvaná proticyklická regulace. Jejím principem je, že dle toho, v jaké části ekonomického cyklu se země nachází, dohled zpřísňuje či povoluje svá pravidla - například v době konjunktury nutí banky vytvářet zásobu kapitálu na horší časy.

Principiální slabinou této teoreticky dobré myšlenky je nespolehlivost odhadu, kde se právě ekonomika nachází (a nesprávné nastavení regulace poškodí banky či nepomůže proti krizi), spolu s problémem, zda reakce regulátora bude dostatečná (tedy taková, aby riziko vzniku krize omezila) a zároveň v praxi splnitelná (u zpřísnění podmínek) pro regulované instituce.

Takovýto posun regulace odpovídá myšlenkovému trendu regulátorů posledních dekád. Pro něj je klíčovým termínem "smart regulation", tedy "chytrá regulace".

Zárodky postupu, jehož dosavadním vyvrcholením bylo přijetí konceptu regulace bank zvaného Basel II (implementovaný od roku 2004), položil neobyčejný rozvoj finančního průmyslu v posledních dvaceti letech. Inovace či vznik nových produktů stimulovaný "finančními inženýry" vedly revoluci v řízení finančních rizik.

Lídři inovací, americké investiční banky a jejich evropští konkurenti byli s to ovlivnit notně i názory svých regulátorů. Proto nové regulace byly ve značné míře založeny na obdobných východiscích jako interní modely "velkých" institucí. Stály na statisticko-matematické kvantifikaci rizik, složitých modelech a také do jisté míry i na předpokladu efektivního a z hlediska rizika předpověditelného fungování trhů. Tato regulace umožnila bankám, které byly s to sofistikované modely obhájit, mít poměrně nízké kapitálové vybavení, jež slibovalo vysoké zisky akcionářům, ale činilo je nepříliš odolné při nepříznivém vývoji.

Varování, že tento sofistikovaný, leč technický postup nemusí vždy fungovat, existovala. Kolaps amerického hedge fondu LTCM (řízeného mimo jiné dvěma laureáty Nobelovy ceny za ekonomii) v roce 1998 či bublina IT technologií ukázaly riziko jak selhání tržního cenového mechanismu, tak i možnost, že nastanou jevy modely nepředvídatelné.

Není divu, vždyť statistický přístup k řízení rizik, který často pracuje s 95% pravděpodobností omezení denní ztráty, ve svém důsledku selhává řádově patnáctkrát do roka.

Rizika dobrých let

Na korektní popis příčin vzniku světové finanční a ekonomické krize si zřejmě ještě nějaký pátek počkáme, ale hypotéza, že pokud by banky v "dobrých letech" vytvořily vyšší rezervy, měly by v obtížném období loňského roku z čeho brát, zní rozumně (toto je základním principem i zodpovědné fiskální politiky, ale sami ministři financí, nyní horlící pro lepší regulaci, ho před krizí ignorovali).

Není to však jediná možná úvaha. V minulém roce došlo ke "zboření" většiny premis modelů kvantifikujících dnes riziko. Ztráty vysoce převýšily předpoklady, nelikvidní trhy způsobily kolaps cen mnoha aktiv a klíčový princip moderních financí, tedy přínos diverzifikace (rozložení investic mezi aktiva, která se "chování opačně"), přestal fungovat na většině trhů.

"Špatné a nestatistické" chování trhů dopadlo na finanční instituce, u kterých, jak se ukázalo, bylo ve vztahu k rizikům (tak, jak je modely před krizí ohodnocovaly) žalostně málo kapitálu na krytí ztrát.

Je tedy otázkou, zda na místo dalšího posunu k "smart regulation", ve které se obvykle finanční instituce ukážou jako "chytřejší" než regulátoři (a daňoví poplatníci), by neměl být naopak zvážen postup opačný, tedy k regulaci jednoduché.

Kapitál je klíčový

V této logice by klíčovým opatřením měl být požadavek na navýšení povinného kapitálu, zvýšení jeho kvality a zjednodušení měření. Tohoto by mohlo být dosaženo postupným vyloučením "nižších forem kapitálu" - podřízených dluhů a podobných instrumentů - a jejich nahrazení kapitálem akciovým.

Navýšena by měla být minimální kapitálová přiměřenost a její propočet by postupně měl regulovat i to, jak velký objem aktiv banka může se svým kapitálem kontrolovat. Zřejmě by mělo dojít i k omezení rozsahu aktivit klasických komerčních bank, neboť snaha přimět instituce k dostatku "snadno měřitelného" kapitálu, by nedávala smysl tam, kde mimobilanční obchody nebo aktivity na kapitálovém trhu vedou k vysokým, a jak proběhlá krize ukázala, i obtížně kvantifikovatelným rizikům. Komerční bankovnictví by se stalo sice nudnější, ale zřejmě stabilnější.

Protiváha těchto "bezpečných institucí" - tedy firem zaměřených na kapitálové trhy, aktivní obchodování s vysokou volatilitu výnosů - by měla být předmětem regulace jak kapitálu, tak zejména rozsahu zveřejňovaných informací a způsobu řízení. A měly by se těšit jen velmi omezené podpoře států v případě krizí.

Zamlžený finanční svět

Tyto změny nejsou zdaleka jedinou a dostatečnou změnou regulace.

Mizivého pokroku bylo dosaženo třeba v otázce, jak se postavit k řešení problémů nadnárodních bank nebo k explodujícímu objemu obchodovaných derivátů a jiných mimobilančních položek.

Nicméně to, zda se regulátoři vydají ve jménu větší stability finančního systému směrem k další komplikaci pravidel, byť v zájmu jejich teoreticky vyšší kvality, a nebo, zda se alespoň pro většinu institucí spolehnou na jednodušší a snázeji kontrolovatelné limity pro jejich podnikání, může rozhodnout o tom, jak bude vypadat další finanční krize a jak drahá bude. K ní dříve či později dojde v obou případech a globalizace finančního světa je skutečností, která její náklady bude zvyšovat.

Čím více však bude v budoucnu jasných a jednoduchých pravidel, tím snazší by mohlo být vyžadovat po těch, co podnikají s penězi těch druhých, zdravý úsudek a disciplínu. Obě tyto nejen ve finančnictví užitečné vlastnosti se totiž v minulých letech pod nánosem stovek indikátorů produkovaných desítkami "state of art" modelů jaksi vytratily. A cena za to nebyla zrovna malá. A platili ji, jak jinak, nikoliv jen bankéři, ale všichni.


Autor, bývalý člen bankovní rady ČNB, pracuje ve společnosti Deloitte