Věra Řiháčková, Lukáš Pachta: O dekrety není důvod se bát

Prezident Václav Klaus nechce podepsat Lisabonskou smlouvu v její stávající podobě. Požaduje pro Česko výjimku z unijní Listiny základních práv, protože se podle svých slov obává případného prolomení Benešových dekretů.

Z čistě domácího pohledu se jedná o zajímavý, patrně ne protiústavní, ale mimo dosavadní zvyklosti jdoucí krok, se kterým ostatní ústavní činitelé teď moc neví, jak naložit. Dle české ústavy totiž opravdu mezinárodní smlouvy sjednává prezident. Jenže zdejší úzus velí tuto pravomoc převést na vládu, jak se to ostatně nejen v případě Lisabonské smlouvy stalo.

Každý má svůj strach

Unie sice nemůže prezidentův požadavek ignorovat, ale všichni právníci vědí (a i sami sudetští Němci přiznávají), že Listina základních práv se vztahuje pouze na nově vznikající evropské právo (čl. 51) a nemůže mít v žádném případě retroaktivní účinek na čistě národní normu starou navíc přes 60 let.

Evropský soudní dvůr aplikuje ve své judikatuře obecné právní zásady (tedy i princip právní jistoty a ne-retroaktivnosti). A navíc bude nepochybně i nadále rozhodovat ve smyslu nálezu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který v otázce Benešových dekretů již jednou rozhodl nejednat se zpětnou platností.

Zastavme se ale i u symbolické dimenze celého problému. Každá evropská země má nějaké své "osobní" obavy z postupu evropské integrace a požaduje v tomto směru záruky.

Francouzi se například bojí vyšší DPH v restauracích, Britové zase dopadů evropských sociálních práv; Irové mají strach z toho, že jim vnutí právo na potrat, Varšava zase nechce, aby Brusel v Polsku zasahoval do oblasti svazků osob stejného pohlaví.

Ve většině případů mají tyto obavy spíše iracionální charakter a trvání na zárukách má pro společnost daného státu symbolickou důležitost.

Takoví jsme byli

I Česká republika si nakonec během vyjednávání o Lisabonské smlouvě do její současné podoby prosadila nicneříkající, ale symbolicky významnou klauzuli o tom, že unijní pravomoci se mohou předávat i zpět na národní úroveň.

Budiž, proč ne. Ale co Benešovy dekrety? Není sporu o tom, že stále platí a platit budou. Češi v pohraničí se o svůj "nový" majetek bát opravdu nemusejí. Stejně tak ovšem platí, že dekrety rozhodně nepatří k nejsvětlejším kapitolám naší historie a je ostudné, že na jejich základě byli neprávem potrestáni i nevinní lidé. Vytahovat tuto morálně problematickou věc v momentě, kdy nás kvůli dokončení ratifikace Lisabonské smlouvy v Evropě všichni pečlivě sledují, je přinejmenším nešťastné.

Prezident republiky podle ústavy zastupuje svou zemi navenek. Skoro by se chtělo říci, že při plnění této role člověka nenapadá zrovna moc horších věcí, které by mohl udělat.

Věra Řiháčková, Lukáš Pachta
Autoři pracují v Institutu pro evropskou politiku Europeum