Julie Hrstková: Tíživá vize nekonečného dluhu

Zadlužení České republiky zřejmě vyletí až do oblak a ani k tomu nepotřebuje křídla. Schovávat se za současnou ekonomickou krizi, respektive za to, že objem půjček roste jen a jen proto, že náš stát musí hasit problémy světové ekonomiky, je nesmysl. Státní dluh roste takřka geometrickou řadou mnoho let bez ohledu na to, jestli je právě krize nebo konjunktura. Nedávné zveřejnění katastrofických scénářů agentury Fitch či zařazení České republiky Evropskou komisí do nejrizikovější skupiny zemí, co se týká výše dluhu, rozhodně není žádným překvapením. Překvapivé by spíš bylo, kdyby kdokoliv ohlásil jakoukoliv změnu tohoto trendu. Nebo kdyby aspoň stát začal umořovat dluh - na jeho podstatu ale posledních patnáct let podle ministra financí Eduarda Janoty nikdo ani nesáhl. Zatím se tak jen vede boj o státní rozpočet, občas probleskne zpráva, že roste cena státního dluhu. Mimochodem - jen úrokové splátky za tyto půjčky se vyšplhaly k padesáti miliardám korun za rok, což je docela dost obecně a možná ještě víc ve chvíli, kdy se vláda kdekoli snaží najít úspory v řádu jednotek milionů korun.

Česká Argentina?

Situace České republiky připomíná situaci rodiny, kde se živitel ocitl na podpoře a která nejenže platí za bydlení a potraviny, ale také splácí zhruba sto padesát spotřebičů, které nutně potřebuje. A teď se rozhoduje, jaký další si pořídit, aniž by se moc zaobírala tím, kde na něj vezme a z čeho bude splácet ty předcházející. Všem je v tomto případě jasné, že taková rodina míří v lepším případě ke krotitelům dluhů a v horším pod nějaký pěkný most do bezdomoveckého koutku. Zajímavé je, že si tuto analogii s chováním České republiky nikdo moc neuvědomuje. Evropská komise sice nedávno spočítala, že při současném tempu zadlužování po roce 2020 na dveře Česka neodbytně zaklepe státní bankrot, odezva z domácích luhů a hájů je minimální. O tom, že se "něco" musí udělat, se mluví dlouho, reálně se ale zatím nedělá nic. A ani nebude, samo "se" nic dělat neumí a co se týká politiků a jejich představ o řešení dluhů, tak ty nejlépe dokumentují ustavičné bitvy o státní rozpočet a ještě častější emise státních dluhopisů k pokrytí dluhů. Zatím jsou prodejné, i když drahé. Co ale když dojde k tomu, že budou neprodejné a extrémně drahé?

Státním bankrotem si nedávno prošla Argentina a jen o krůček v podobě mnohamiliardové injekce z Mezinárodního měnového fondu se mu vyhnulo Lotyšsko. Jen pro představu, co kolaps státních financí obnáší: totální znehodnocení úspor, vysokou nezaměstnanost, zhroucení ekonomiky.

Lze namítnout, že v tom nejedeme sami. Přímo dálniční rychlostí míří do dluhové pasti Maďarsko. V nejhorší skupině se ale ocitla i Velká Británie či nedávný miláček Evropy - Slovensko. Komise přitom za kroky vedoucí k nápravě označila "ambiciózní konsolidační programy na snížení dluhů a hluboké reformy sociálního systému." Mezi ty první může patřit například rozprodej státního majetku, ke kterému se chystá britská vláda. Slovensko je zase zemí, která sice provedla mnoho reforem - i těch k nimž se zatím většina evropských zemí neodvážila -, nedokáže ale udržet stabilní veřejné výdaje. Komise Slovensku vytkla rozhazovačnou politiku už letos v létě, nápravou měly být úspory v oblasti kapitálových výdajů a veřejných zakázek. Evidentně se zatím nekonaly. Problémy má ale i Nizozemsko či státem polořízená ekonomika Slovinska.

Laxnost na všech frontách

Problémy se zadlužováním nejsou žádnou novinkou, stejně jako recepty na jejich řešení. K tomu, že se nic neděje, ovšem pomáhá i postup Evropské komise jako takové. Ta - kromě tradičních žebříčků hříšníků a setrvalých zpráv volajících po nápravě situace - zahajuje každý rok jednání o nadměrném státním deficitu členských zemí včetně České republiky. Žádné reálné sankce ale nikdy neudělila. Respektive žádné peněžité pokuty. Jediné, co země musely, je dát do dvou tří let rozpočty zase do pořádku. Teď navíc komise ani netlačí na urychlenou nápravu situace - na rozdíl od minulých let totiž nestanovila termín, do kdy mají země vyladit své hospodaření.

Samotný Pakt stability a růstu, který uvádí jasná kritéria pro zadlužování, prošel před několika lety revizí, která de facto vedla k dalšímu rozvolnění fiskálu. Teď se dokonce ve spojitosti s paktem a s maastrichtskými kritérii hovoří o tom, že jejich platnost je poplatná době - tedy za časů hospodářské konjunktury je nutné je dodržovat, avšak krizi lze obětovat vše včetně fiskální rovnováhy.

Právě současná krize, která ukázala na hlavní problémy ekonomiky včetně hospodaření států, by ale mohla být takovou startovací plošinou pro změnu fiskální politiky nejen v Česku, ale v celé Evropě. Dokud ale budou jednotlivé země tvrdit, že na tom nejsou až tak špatně jako ti ostatní (koneckonců i Maďarsko má svoji Argentinu), reálné zlepšení je stejně pravděpodobné jako nalezení pytle zlata na konci duhy. Nebo jako vyrovnaný rozpočet České republiky, který měl být kdysi dokonce stanoven zákonem.