Dopisy a e-maily

Lisabon bude platit, Češi na tom vydělají

Praha se díky českému prezidentovi nyní stala, i když asi zřejmě pouze na čas, jedním z diplomatických center světa. Osud Lisabonské smlouvy nesleduje jen 26 členských států EU, ale i vedoucí politici ve Washingtonu, Pekingu a v Moskvě. Lisabonská smlouva je totiž jakýmsi "úředním" potvrzením legitimizace EU jako globálního aktéra a prvním krokem na cestě k zodpovězení otázky, zda se Evropa může stát mocností, aniž by byla státem. A také potvrzením, že se stává politicky rovnocenným spoluhráčem Spojených států, Číny a Ruska v multipolárním světě.

Je přitom nejasné, nakolik bude tento multipolární svět multilaterální, tedy takový, ve kterém budou platit dohodnuté mezinárodní normy a pravidla, což preferuje EU, jako svého druhu první "soft power" mocnost, nebo se bude naopak spíše prosazovat "tradiční" velmocenská politika k dosahování politických, ekonomických a vojenských cílů. Neměli bychom si přitom dělat příliš iluzí o tom, že nejsilnější globální aktéři přejí evropské integraci úspěch. Jak Spojeným státům, tak Číně i Rusku se mnohem snadněji jedná s jednotlivými evropskými státy než s EU jako celkem o vzájemné politické, ekonomické i bezpečnostní spolupráci.

Své o tom vědí Američané se svojí "starou" a "novou" Evropou v době irácké války nebo s již opuštěnými plány na vybudování základen protiraketové obrany v Česku a Polsku, Rusko se svojí energetickou politikou a Čína se svojí ekonomickou strategií také více preferují rovinu bilaterálních vztahů s evropskými zeměmi.

Politicky slabší EU může v každém případě hůře čelit i novým spojenectvím, která se ve světě vytvářejí. Třeba uskupení BRIC tvořeného čtyřmi nejrychleji se ekonomicky rozvíjejícími státy, kam patří Brazílie, Rusko, Indie a Čína. Jejich odhodlání vzájemně prohlubovat politické a ekonomické vztahy letos deklarované na prvním summitu vedoucích činitelů těchto zemí v ruském Jekatěrinburgu by rozhodně nemělo být přehlíženo.

Výzvou pro EU je i vznik potenciálního tandemu G2, jež podle britského ministra zahraničí Davida Milibanda zahrne Spojené státy a Čínu. Miliband se zeptal, zda Evropané chtějí být hráči nebo diváky v novém světovém pořádku. A odpovídá tím, že bychom se měli pokusit z G2 udělat G3, kde by tím třetím byla EU. Nemyslím si, že by proti takovému scénáři mohli úplně být i euroskeptičtější, a zřejmě od příštího roku v Británii vládnoucí, britští konzervativci.

V Praze by tak možná nebylo od věci více mluvit o Lisabonské smlouvě i v širších geopolitických a geo#173#ekonomických souvislostech, které jsou mnohem zásadnější, než jednat o něčem, co je dávno překonanou minulostí a co již nepředstavuje pro Evropu, ani pro nás, reálnou hrozbu.

Milan Balabán,
Centrum pro sociální a ekonomické strategie FSV UK