Šťastná třináctka

Panuje tu intimní atmosféra jako v klenotnici nebo ve svatyni zasvěcené umění. Našlapujete na měkký koberec, aniž byste slyšeli svoje kroky, všechny rušivé zvuky jsou eliminovány. Galerie má styl a jednoznačný charakter. Dokonale nasvícené obrazy vystupují z černého pozadí jako klenoty.

I divákovi, který není v architektuře či umění příliš zběhlý, by mělo dojít, že se na chvíli stává součástí něčeho výjimečného. Ale také nemuselo: v návštěvní knize jsem si vedle nadšených přípisů přečetl i pár žlučovitých výlevů, kterým není takto pojatá galerie po chuti. Což je normální, protože jde-li o výjimečnou věc, názory se zpravidla vyhraňují v kladném i záporném směru. To, o čem se nediskutuje, za diskusi většinou ani nestojí.

Kdo znal předchozí stav, těžko po proměně uvěří, že jde o stejné místo. Architekti Roman Koucký a Šárka Malá se rozhodli, že v goticko-renesančním domě, kde mimo jiného také sídlí ředitelství galerie, nebudou v úpravách vstupovat razantně do zdí nebo stropů. Výsledek je přesto zcela nekompromisní. Použili totiž vestavěný sádrokartonový systém, který je nezávislý na konstrukcích stavby. Do původního prostoru architekti vložili jednu kontinuální černou stěnu, která elasticky překlenuje rohy v jedné výšce, komunikuje s historickými klenbami nebo vzácným dřevěným renesančním stropem. Černá barva je sice neobvyklá, ale funguje, dává místu intimitu. Nicméně autoři počítají s tím, že bude-li to potřeba a některé další výstavy si to vyžádají, jednoduchým přetřením se magicky zvlněná stěna barevně promění podle charakteru nové instalace.

První výstava v nově upravené "13" je věnována fenoménu českého kubismu. Západočeská galerie se pyšní řadou vynikajících obrazů, které v letech 1960 až 1982 získal do sbírek tehdejší dlouholetý ředitel Oldřich Kuba. Zvláště kolekce maleb Bohumila Kubišty si kvalitou nezadá s pražskou Národní galerií. V katalogu výstavy (v úpravě Roberta V. Nováka, který je také autorem nového grafického systému galerie), je pečlivě popsáno, jak byly obrazy objevovány a nakupovány. Mimochodem, jejich ceny jsou z dnešního hlediska směšné. Snad nejvíce je to znát právě u Kubišty, jehož klíčové dílo, Paridův soud z roku 1911, přišlo galerii v roce 1960 na pakatel: šestnáct tisíc korun. Nyní by stál tisícinásobek.

Působivé protiklady

Z hlavního sálu, k němuž přiléhá prodejní pult, se vstupuje do dvou dalších, po levé nebo pravé ruce, případně návštěvník může jít rovnou naproti do menší místnosti, kde je umístěn počítač, a dohledat si další informace o vystavených obrazech. Nedá se zabloudit. V horním poschodí se ještě nachází přednáškový a koncertní sál, který se architektům podařilo nejenom oživit, ale dát mu i jasnou prostorovou koncepci. Pomocí stěn ze sádrokartonu odstínili řadu vikýřů, čímž sál zbavili stísněného podkrovního charakteru. Zatímco výstavní prostory jsou černé, tady dominuje bílá, zajímavými detaily jsou hvězdicovité motivy okolo stropních svítidel.

Přes léto se v režii Romana Kouckého a Šárky Malé proměnila také galerie Masné krámy, která je od "13" vzdálená jen pár desítek metrů; najdete ji v Pražské ulici. Metamorfóza Masných krámů nemusela být tak zásadní jako u spřízněné galerie. Nově byly kupříkladu vyřešeny vstupní dveře, do Masných krámů nyní zve také nové logo a díky zaslepení několika oblouků mezi nosnými sloupy mohly v přední části vzniknout dvě protilehlé řady výklenků. Interiér charakterizuje ryzí bělostné pojetí, které je protikladem ke "13". Když si uvědomíme, že se oživení povedlo uskutečnit během několika měsíců a za šest a půl milionů korun, jde o příklad velmi vysoké efektivity. Západočeská galerie možná brzy získá ústřední budovu, kterou od roku 1954, kdy byla založena, ještě nikdy neměla. Měla by vyrůst kousek od Masných krámů, v lokalitě U Zvonu, a ještě letos v prosinci proběhne architektonická soutěž. Plzeň by si zasloužila moderní stavbu, kde by mohly být natrvalo vystaveny unikáty dosud schované v depozitářích a která by posvětila ambice stát se sebevědomou kulturní metropolí.

Krása a pravda

Architekt Roman Koucký rád používá slovo krása, v tom si je hodně podobný s Janem Kaplickým, který pro krásu neobyčejně horoval. Zmiňuji to proto, že to dnes není - nejenom mezi architekty, ale v umění vůbec - obvyklé.

"Když je věc obecně udělána správně, třeba technicky, tak je většinou také krásná," prozradil mi v rozhovoru. "Jenže je pravda, že se s tím špatně operuje, a proto vítězí pseudotechnici, kteří jsou schopni vyvolat dojem, že nejlepší je jen to, co se dá spočítat. Řeknete-li ale, že věc musí být především ve své podstatě krásná, nikdo tomu nechce rozumět. Dozvíte se třeba, že právě vaše krása se nikomu nelíbí. Ale já si stejně myslím, že ve výsledku je krása docela objektivizovatelná. Asi stejně jako pravda. Možná je vždy potřeba čas. Poznat krásu se musí každý neustále učit. Já jsem přesvědčen, že to jde."

Roman Koucký, jemuž letos bylo padesát, začínal jako truhlář. V tom má podobnou životní zkušenost jako nizozemský architekt Gerrit Rietveld nebo Švýcar Peter Zumthor, letošní nositel prestižní Pritzkerovy ceny. Je to možná jenom shoda okolností, ale tahle průprava každého z nich odpíchla k nadprůměrným výsledkům - přinejmenším v tom smyslu, že si řekli, že chtějí být architekty. Roman Koucký patří k největším osobnostem české architektury po roce 1989, mnohokrát byl oceněn v soutěžních přehlídkách Grand Prix Obce architektů. Za rekonstrukci Fárova domu ve Slavonicích, v níž brilantně dokázal, že v renesanční stavbě lze uplatnit soudobé prvky tak, aby mohla plnohodnotně fungovat, získal v roce 2000 hlavní cenu. O rok dříve jeho Mariánský most v Ústí nad Labem zaujal odborníky, kteří mu udělili Cenu Evropské asociace ocelových konstrukcí.

Neméně důležité jsou i Kouckého texty, v nichž se zamýšlí nad architekturou a urbanismem nebo nad stavem památkové péče. Často mají charakter manifestu. Loni vydal knihu Úřad kreátora, v níž předložil svou vizi památkové péče pro jednadvacáté století: Kreátor by měl zajistit právo na existenci soudobé architektury i v centrech historických míst, odkud je vytěsňována.

Rekonstrukce výstavní síně "13"
Pražská 13, Plzeň
Investor: Západočeská galerie v Plzni
Autoři: Roman Koucký, Šárka Malá
Realizace: květen až říjen 2009
Náklady: 6,5 milionů korun (včetně úprav přednáškového sálu a Masných krámů)

Foto Ester Havlová: Přednáškový a koncertní sál je řešen jako bělostný kompaktní prostor se zajímavými hvězdicovitými motivy okolo stropních svítidel. Část galerie, kde se prodávají vstupenky, katalogy a knihy. Už od začátku se návštěvník setkává s důstojně pojatým prostředím. Černá zvyšuje chuť na umění. Bronzovou sochu Úzkost, která je ozdobou současné výstavy, dokončil Otto Gutfreund, jeden z mála českých sochařů světového významu, v roce 1911. Původní renesanční strop zůstal rekonstrukcí nedotčený, v kontaktu s ním nejsou ani rampy, které dokonale nasvěcují obrazy.