Co se sousedům povedlo a Čechům ne

Je snadné odvolávat se po dvaceti letech od počátku transformace na příklady věcí, které fungují na Západě, kde nebyl vývoj přerušen vládou komunistů. Jsou ale i věci, které fungují a povedly se v okolních postkomunistických státech - a mnohdy k tomu stačila prostá shoda všech po sobě nastupujících vlád, ať už byly zprava nebo zleva. Anebo naopak tlak ze strany fungujícího nevládního sektoru.

Především, společným rysem všech postkomunistických členů Evropské unie vyjma Česka je, že nereformovaní komunisté netvoří parlamentní stranu - pokud vůbec taková strana existuje. Většinou se z nich staly strany sociálně demokratického charakteru (Maďarsko, Polsko, Litva) nebo se komunisté postavili do čela boje za obnovenou nezávislost a rozdělili se do dalších levicových a liberálních názorových proudů, jako například v Pobaltí nebo ve Slovinsku.

Podle studie amerického politologa Johna Ishyiamy z roku 2004, který analyzoval programová prohlášení postkomunistických stran v celé střední a východní Evropě, je KSČM svým profilem nejblíže ruským a ukrajinským komunistům.

Polská aktivita

Polský kapitalismus byl od začátku daleko drsnější než ten český, což má za následek podstatně větší aktivitu Poláků při hledání pracovních příležitostí doma i v zahraničí. Před rokem se odhadovalo, že v EU jich pracují díky otevřenému trhu dva miliony. A polští podnikatelé jsou velmi pružní a podnikaví - i když je často svazuje mnohem větší byrokracie než ty české.

Co Poláky také ještě mnohem výrazněji odlišuje od Čechů, je podstatně pozitivnější přístup k členství v Evropské unii. Nejde jen o politiky, ale o celou společnost, která členství v EU a čerpání unijních fondů chápe jako možnost civilizačního skoku dopředu, jaký nemá v polské historii obdoby. Tento trend potvrzuje například naprostá marginalizace nacionalistických a populistických stran po posledních volbách v roce 2007.

Slovenský třetí sektor

Tak například výsledek referenda v květnu roku 2003 o vstupu země do Evropské unie a přijetí do NATO v druhé vlně rozšiřování v roce 2004 byly do velké míry výsledkem práce mnoha nevládních organizací, které se podílely na přesvědčování slovenských voličů, že členství v obou organizacích je důležité, nezbytné a potřebné.

Slovenský nevládní sektor - na rozdíl od toho českého - stále hraje důležitou roli v ovlivňování názorů veřejnosti, tvoří silný a přirozený názorový protipól i současné levicově nacionalistické vládě Roberta Fica a je velmi pravděpodobné, že bude i důležitým hráčem v parlamentních volbách, které se na Slovensku budou konat příští rok: do řad nynější opozice už nyní míří někteří experti. Například hlavním ekonomickým expertem Dzurindovy SDKÚ se nedávno stal Eugen Jurzyca, dosavadní dlouhodobý ředitel nevládního institutu Ineko, zabývajícího se ekonomikou a sociální politikou.

Estonský e-government

Od roku 2005 v místních a od roku 2007 v parlamentních volbách mohou Estonci hlasovat po internetu. Už předtím se ovšem estonští premiéři chlubili zahraničním návštěvám místností pro zasedání kabinetu, kam si ministři nenosí žádné štosy papírů, ale vše se vyřizuje na obrazovkách počítačů. Proces schvalování zákonů v sobě v Estonsku obsahuje i povinnost vystavit návrh zákona na webu k veřejné diskusi po jasně určenou dobu a povinnost úředníků zvážit připomínky k zákonům, které během této diskuse občané pošlou.

Maďarské dálnice

Cenou za tuto fungující dálniční síť je řada spekulací o tom, o kolik si která politická strana, jež byla právě u moci při vyhlašování tendru, řekla na úplatcích. Mezi maďarskými novináři se hovoří o tom, že stavba dálnic a "podíl na zisku" byla a je asi jediná věc, na které se dokáže jinak drsně rozhádaná levice a pravice shodnout. Dokonce prý obě hlavní strany, bývalí komunisté a pravicový Fidesz, mají na vysávání peněz přes dálnice své tajné speciální pracovní skupiny.