Stanislav Komárek: Lze jíst kradené, když jsme nekradli?

Ve dnech dvacátého výročí revoluce je třeba si položit stejnou otázku, s jakou jsme byli konfrontováni za minulého režimu, či s jakou se potýkali jiní za režimů ještě horších. Vždy znovu vyvstává problém, jak dalece kolaborovat s bloudícím systémem a kdy začíná naplno platit známá maxima středověkých rytířů "Ad turpia nemo obligatur", k hanebnostem není nikdo povinován.

Problém to není až tak akutní u hanebností kapitálních - málokterý normálně cítící člověk by asi nepožádal o přeložení z Aušvicu pryč, byť by mu tam kynula slibná kariéra či alespoň teplé místo ve skladu chemikálií. Průšvih nastává v okamžiku, kdy hanebnost je jen nějaká velmi zprostředkovaná: Můj oblíbený zoolog, etolog a ochranář Bernhard Grzimek byl celou válku úředníkem říšského ministerstva zemědělství, s referátem pro nosnou drůbež a produkci vajec. Svou práci dělal nepochybně pečlivě a poctivě, možná se za ním občas stavil na výměnu zkušeností i Heinrich Himmler, původním zaměřením drůbežář.

Grzimek, vlastním přesvědčením katolík ze Slezska, vstoupil nakonec i do NSDAP, aby se neřeklo, vhodné závětří jej dlouho uchránilo od fronty a v posledku asi zachovalo na živu, a tak se stal po válce výtečným a slavným popularizátorem, ředitelem zoo ve Frankfurtu a zachráncem velké africké zvěře v rezervaci Serengeti.

Kdy už jim plivnout do tváře a kdy ještě sklopit oči a držet ústa a krok? Jak dlouho a do jaké míry běžet s ostatními? Je ještě únosné poobědvat z kradeného, když jsme to nečórli sami? Je přípustné sedět na ateizační přednášce a tiše myslet na Boha Všemohoucího? Smí vegetarián smažit pro jiné řízky? A pacifista pěstovat oves pro vojenské koně? Smí se to všechno jaksi víc a bez rozpaků, máme-li ženu, děti, či třeba bratra na studiích? To není vůbec problém totalit, s podobnými, jen trochu mírnějšími decizemi se setkáváme dnes a denně a eventuelní drobné hrdinství nikdo neocení, ba si ho ani nevšimne, či se spíš zasměje vlčím smíchem nad pošetilostí blouda, který tak úplně netáhne s houfem a tak úplně nebere, když dávají.

Že pravda a láska příliš zjevně nezvítězila nad lží a nenávistí, bylo patrné už dávno, jaká však bude fuška mezi oběma póly udržet byť i jen chabou rovnováhu, tušili jen málokteří. Ať se kopne do kteréhokoli kouta, vyvalí se něco nepěkného či se alespoň ozve známý slogan: "Dej prachy!" Někteří myslitelé, například Tolstoj, Gándhí či Petr z Chelčic, zakazovali svým následovníkům přijímat jakékoli veřejné funkce. Dnes není ani třeba být jejich vyznavačem, aby většinu běžných lidí podobná věc ani nenapadla. Bylo by to jako vstupovat do Strany řekněme koncem 70. let. Jen je dnešní společnost komplexnější a zašmodrchanější a redistribuce vin a průšvihů je mnohem méně přehledná, takříkajíc se nad celou zemí vznášejí jako fialový dým. Je velmi obtížné, ba téměř nemožné se různými neradostnostmi nezapatlat.

Již zmiňovaný Bernhard Grzimek věděl o životě vlků mnoho a ze svých znalostí v tom vlastním s velkým úspěchem čerpal, za války a jistě i po ní. Blíží se zima a na promrzlých východních pláních či v balkánských roklinách se bude za měsíčních nocí ozývat známý pochmurný kolektivní zpěv, značící, že smečka brzy vyrazí do akce. I zoolog formátu jen okresního dobře ví, že všechny, kdo se odmítli připojit, jsou už dávno roztrhala na cucky a pohltila.

Stanislav Komárek
Autor je biolog a filozof

Smí vegetarián smažit pro jiné řízky? A pacifista pěstovat oves pro vojenské koně? Smí se to všechno bez rozpaků, máme-li děti, na studiích?